Zápisky nešťastného řidiče - a nejen při řízení

1. července 2016 v 16:44 | Chii |  Deník
Neexistuje dostatek slov na popsání toho nádherného pocitu, který mě omámil v moment, kdy mi došlo, že je po všem. Šla jsem poslední květnový den domů (jela jsem Avensisem, protože když někoho vidět naposledy, tak jako pán) a tam padla do postele a prospala krásných čtrnáct hodin.

Bylo to stupidní. Maturita celkově je stupidní. Zvláštní je, že u písemných propadla víc jak třetina a u těch ústních jenom dvě. A víte čím to je? Protože se na potítku diktuje, ale to asi není překvápko. Směle na to serte dál, vy, kdož na to serete čtyři roky nejvíce, to pravděpodobně budete mít nejlehčí. Když jsem měla po druhé zkoušce, přišel za mnou třídní se slovy, že nechápe, o co mi jde a že celou komisi seru, že mají pocit, že jsou úplní blbci a že je všechno na hovno hned, jak k nim přijdu.


Co já s tím mám jako dělat? To mám asi za to "dobrý den", předpokládám. "Já to nedělám schválně," řekla jsem mu. Začal se smát jako magor a: "Tož tím si právě nejsem moc jistej." Takže přestože jsem tam obstojně mluvila aspoň deset minut, zjebal mě tam jako malého fracka a ještě vydeptal, že toho nebylo dost. Zatímco kluk přede mnou neřekl ani hovno. Nebyl schopný k daním říct ani to, co je to daň. A hle, jak krásně to zvládl. A tak, mí nejdražší, to bylo u všech. Lidi, kteří nepřečetli ani hovno, kteří vám neřekli ani hovno, z toho vyšli v pohodě. O tom asi maturita je. Jinak nevím.

Takže jestli se stresujete, tak zbytečně. Serte na to. Jestli nejste natolik debilní a nepřiznáte, že jste něco v češtině nečetli, tak to dáte.

Už jsem tady psala, že můj otec přišel o řidičák? Nepsala? Ani to, že se řízením a rozvážením zboží jaksi... to, živí? Tak to píšu teď! Mno, už to trvá nějakou dobu, ještě před maturitou jsem se nemohla učit a musela jsem s ním v jednom kuse někam jezdit, takže ten poslední měsíc docházky byl skutečně katastrofální. Jenže, jenže - ony mi začaly prázdniny. A jelikož jsem neschopná se bavit venku, jelikož nepiju ani nemám hromady přátel, jelikož nesnáším léto a jelikož nemám zřejmě nic lepšího na práci - budu jezdit POŘÁD! A od rána do večera, nejlépe.

Neměla bych za takový cudný život dostat spíš nějakou odměnu?

Víte, co je na tom nejlepší - že by mi ani tolik nevadilo to řízení. Že je v autě jako v peci a že řídím tak osm hodin, že musím dělat manévry, které byste nechtěli ani po profíkovi, že ještě k tomu jezdím s autem, které je tak napůl nákladní - tedy nevleze se do něj tolik co do nákladního, ale nedá se řídit tak dobře a obratně jako to osobní. Jinými slovy je na hovno, abych to zkrátila. Tady opět vstupuje na scénu nezáviděníhodná osobnost mého rodiče. Přijde mi, že je to s ním čím dál horší. Nebo to jenom hůř snáším. Já už doprdele nevím, spíš bych řekla, že to snáším lépe, protože se uklidňuju vědomím, že by to mohlo být kurva horší.

Je to takový ten případ - já nevím, jak to popsat, nechte mě vypíchnout alespoň nějaké detaily.

Víte, jak vypadají české cesty, že ano. Ať už řídíte nebo ne. A víte, jak vypadají cesty v obcích s dvěma tisíci lidmi maximálně? Mohli byste s tím autem narážet do stromů a nepoznalo by rozdíl. Třistaosmdesáti dírám se vyhnu, protože musím jet třicet a ještě tam jedu poprvé a ještě dávat pozor na ostatní lidi/auta/zvířata, a do jedné pak omylem vjedu, protože si dovolím věnovat pozornost tomu vyjíždějícímu autu z příjezdové cesty u baráku. Následuje dvouminutové řvaní, že vyjedu všechny díry, které potkám. A tys TO NEVIDĚLA?!? Jsi úplně SLEPÁ!

Jeden tisíc devět set dvacet osm kanálů - vyhnula se. Tři - nevyhnula se. Ale výsledek zní, jestli TO VYJÍŽDÍM SCHVÁLNĚ, VŠECHNY TY KANÁLY. Někdy mě láká mu sdělit, že jo, že to schválně dělám, aby měl konečně kurva důvod po mně ječet.

"Někde tady zaparkuj," to je věta, při které si oddechnu, jelikož je něco na mně a nemusím se řídit jeho pokřikováním a máváním rukama. Jenže ne. On sice řekne, ať si zaparkuju, kde chci, ale jakmile zatáčím na místo, začne ječet, že mám jet až tam, a kam kurva jedu, tak snad tam zacouváš, no takhle tam fakt nezacouváš, ty tu zeď nevidíš, nemůžeš za tím volantem jednou přemýšlet jako chlap!!! Teď tady zavazíš, tak ti někdo urazí předek auta, tak JEĎ ASPOŇ DOPŘEDU, KDE NEBUDEŠ ZAVAZET!!!

Umíte si představit, jaké to je, když jste na narvaném parkovišti a chcete zatočit s obrovskou ledničkou a někdo vás takhle buzeruje? A když už konečně zastavíte: NA CO ČEKÁŠ, TAK TO SNAD ZDECHNI NE!!!

A místo, aby mi řekl "tady jeď doprava", jen mávne rukou. Sotva ji zvedne, abych byla přesná, takže musíte zároveň dokonale vidět, kam asi tak mohl mávnout. To se pak proplétáte bezpočtem dědin a měst a nemáte tušení, kde jste a kam jet, a někdo po vás hned vedle béká, KAM JEDETE, CO BYSTE TAM JAKO DĚLALI, TO BYCHOM TAM JELI SNAD ROVNOU!!!

Mezi nejsilnější zážitky patří bezesporu parkování na místech, kde obyčejně neparkujete. Maličký obchůdek uprostřed náměstí, kde je z jedné strany to a z druhé tamto, tam je značka a tam debilní hovado, které nechápe, že zásobování si jednu maličkou výhodu může dovolit, jako třeba zaparkovat u obchodu, do kterého taháte dvacet beden sirupů po deseti a vy jste skoro padesátiletý chlap s kýlou a stošedesát centimetrů velká holka, kurva, tak snad vidíte, že to nepotáhnem z parkoviště půl kilometru zpátky. Jenže to parkování samo o sobě je taky něco. On totiž můj otec zjevně považuje za samozřejmé, že disponuji telepatií.

Už vím, že v drtivé většině případů chce zacouvat. Devadesát devět procent. Jenže našel se i případ, kam vedla maličká uzoučká ulička a ke dveřím od auta byl obchod blíž jedině v případě, kdy bych zajela popředu. Jenže víte, TO JSEM MĚLA VĚDĚT. Protože to prostě musíte vědět, když někde jedete poprvé. To mávání doprava doleva není tak zlé, jako když se vám posunky snaží naznačit, jak přesně si představuje, abyste zaparkovali. Nevím, jak si myslí, že to asi udělám. Tam do té uličky zajeď, najeď si trochu... a pak začne řvaní, protože jsem si dovolila couvat JAKO VŽDYCKY. A ta ULIČKA, o které byla řeč, byla identická se stejnými patnácti okolo.

Potom jsou tady případy, které mě nechávají chladnou a jeho naserou k nepříčetnosti, jelikož se sice stávají mně, ale nedají se na mě svést. Jako třeba předjíždění kola uprostřed ničeho, a do protivky náklaďák. Nejlépe ještě v nepřehledné zatáčce. Nebo zácpy při vyjíždění z vedlejších cest na hlavní. Na některých místech je to opravdu peklo, tam jako by zasáhl ďábel a řekl, že ne, tady kruháč prostě nebude, to by byla nuda.

Nebo se stane, že v obci, ve které jede dvakrát za den vlak, dvakrát za sebou stojím na přejezdu - to div nevystoupí a nejde si před ten vlak stoupnout, ať už by tím vyřešil cokoli.

Zvláštní - spíše smutné na tom je, že on nemá tušení. On skutečně nechápe, proč se s ním pak odmítám bavit. A já už kvečeru nejsem v tom stavu, kdy bych mu mohla klidně a rozvážně sdělit, co se mi nelíbí, a nechci skončit jako nějaká ubrečená hysterka, ze které nakonec nedostanete kloudnou větu, a vyřeší se leda hovno. Navíc už je to tak několik let, že kdykoli jsem dala jakkoli najevo nesouhlas, vždycky jsem byla zahnána do kouta se slovy "až si příště přijdeš pro kapesné". To když člověk slyší ve dvanácti, patnácti, tak ho to poněkud znervózní a radši zavře hubu, jenže v devatenácti - ano, tady je možnost, že si konečně začnu vydělávat sama a maximálně dám něco na nájem - pravděpodobně všechno, jak znám svoje brigády.

Jenže to bych teď jako takzvanou brigádu nesměla mít to ježdění. Přijali mě na vysokou školu, což zavání pár měsíci (nechce se mi věřit, že bych tam vydržela roky) nedělání, ale zároveň i potřebou peněz, stejně jako dosud. Jelikož tam nemůžu být na koleji a nejspíš budu dojíždět, což je kurevsky únavné a frustrující, když vezmete v úvahu, jak to některé dny na drahách funguje, tak nebudu mít ani sílu ani čas na nějakou práci bokem. A jelikož mám s prací, které je všude dost (aspoň co se obsluhy v restauraci týče), jen samé negativní zkušenosti, tak budu mít jen další motivaci (pokud se to tak dá nazvat), abych držela hubu a krok a nechala se v jednom kuse někým stresovat.

Stresu mám nahrabáno do konce života habaděj, momentálně víc nepotřebuju a ráda bych jednou zažila naprostou a úplnou absenci.

Abych se vrátila zpátky k tomu, že nemá tušení, oč běží. Ono to je totiž tak, že on dovede během chvilky řvát jako na lesy, pětkrát vás urazit, pak ještě znemožnit, a za půl minuty ticha si začne zase povídat. Není to povídání jako takové, je to takové to uvolněné občasné poznamenání něčeho po cestě, nebo něco takového. A já neodpovídám, protože rozdýchávám záchvat potlačovaného vzteku. Ani u stolu při jídle neodpovídám, když se jakoby řečnicky ptá, co tomu jídlu chybí, že je to jakési jalové. Ono to pak vypadá asi divně, ale já prostě nevím, co na to říct. Když se rozhodnu nekomunikovat, tak už se nevzmůžu ani na své nejkomunikativnější "hm", kterého jsem kdy byla schopna, protože mi přijde, že té odpovědi není hoden. Já nechci dávat najevo, že je v pořádku mě celé hodiny stresovat a potom žít dál bez následků.

Zrovna dneska jela mamka. Vypadala poněkud nešťastně, tak jsem usoudila, že to nebude tolik dobrovolné nadšení, jako spíš mateřská obětavost. A to je krapet smutné, když vidíte, že jste rodina. Měla bych být ráda, že mám eh - takzvanou brigádu (tím myslím hovno placenou) v rodině, že nemusím být nervózní, že vím co od svého rádoby zaměstnavatele očekávat. A já si místo toho nejspíš sbírám materiál na několik let hrabání se ve své hlavě, výčitky, vyživování křivdiček, vyhýbání se terapeutickým sezením - protože nebudu platit osm stovek za to, aby mi někdo řekl stupidní moudro, které vím taky.

Občas, samozřejmě když není střízlivý, se chce dát se svou jedinou dcerou do řeči, a pak se cítí dotčen, když já se s ním nechci bavit. Je mi totiž na nic z toho, že není schopen se mnou komunikovat ve střízlivém stavu. A já chápu, že si toho možná všiml (i když je ohledně takových věcí skoro slepý), že se bavím s mamkou i bratrem, snad i s babičkou, nejspíš se diví, že mám i nějaké kamarádské vztahy ze školy, zatímco v jeho přítomnosti nejsem schopná říct ani slovo, protože vím, že (se) to zase posere.

Pak si připadám jako špatná dcera a hned nato mávnu rukou a pošlu výčitky do hajzlu, protože výčitky jsou luxus a já na ně nemám mentální kapacitu.

Ah, anebo se můj nejstarší bratr (ohledně otce jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet) diví, že s ním ani po téměř pěti letech, co žije v zahraničí, nechci příliš komunikovat. Proč asi. Nemám co a nemám proč, žádné "jednou toho budeš litovat" tady na mě vážně neplatí. Protože když vám někdo dělá ze života peklo a vy prakticky nemáte žádné dětství kvůli někomu, kdo by vás měl milovat a chránit, a pak po vás ten někdo chce příjemné vystupování a kamarádskost a otevřenost, tak je něco špatně, a mým distancem to nebude.

Jsou moudra a lidi a knihy, kdož hlásají, že lidi nemůžete měnit, že je máte milovat takové, jací jsou. Já taky nikoho neměním. Problémem je, že spousta lidí chce změnit mě, a jelikož se kvůli nim měnit nehodlám, spoustu těch lidí ztratím. Nebo se jich jednoduše vzdám. Je možné, a to docela dost, že to dělám úplně špatně. Že bych měla bojovat za lepší vztahy v rodině.

A já to zkoušela, zkoušela, zkoušela jsem to celé dětství i pubertu, dávala jsem jim šance po hrstech a vařila z vody, a nic, nic, nic.

Nakonec asi jsem zhrzená, pesimistická, negativní, nakonec na tom asi bude něco pravdy, ale ráda bych těm lidem, které stále baví mi připomínat, že bych měla být optimističtější, řekla, že já se tak nenarodila. Nikdo se nenarodil jako pesimista. Někteří z nich se prostě bojí vidět život lepší, protože už se jim párkrát stalo, že čím víc se drželi růžových brýlí, tím víc se realita hroutila - přímo jim na záda. Někteří z pesimistů už jsou prostě příliš unavení se držet prchavé naděje, dávat důvěru v něco, co jim může během chvilky zničit veškeré iluze. Někteří už jsou uvnitř příliš zničení, pomlácení, roztrhaní na kusy, a nemůžou si dovolit další takovou bombu, protože by je to mohlo zničit úplně. Někteří lidi radši tvrdí, že už je to nezajímá, že lidi nesnáší, že s nimi nechtějí nic mít a že jsou asociální, protože je to prostě o tolik jednodušší než přiznat, že jsou zklamaní a smutní a frustrovaní a mají zlomené srdce a že už zkrátka nemají sílu se o cokoli snažit.

Nechci to zakončit tak depresivně a nějak, co zavání sebelítostí, vážně ne. Měla bych napsat ale a za to pár věcí, pro které stojí za to žít. To víte, že je mám. A hodně se snažím, abych si je držela na dohled, protože se bojím, že jednou, až ztratím i je, tak mě to vážně přestane bavit, tohle všechno.
***
Umřel náš bývalý češtinář, mimochodem. Už jsem si na něj tady určitě párkrát stěžovala, s něčím jako láskyplnou nenávistí. Prakticky pokaždé, když jsme se potkali, tak jsme po sobě štěkali jak psi, ale s takovou jiskrou v oku, s humorem, pochopením. Čistě z principu jsme nesouhlasili s tím, co říkal ten druhý, a přesto byl jeho názor vždycky stejný jako ten můj. Dělala jsem si z něj prdel ve slohovkách i různých úkolech. Prohlašovala jsem, že ho jednou sejmu třídnicí a že je zákeřný spouštěč tvořitelské krize. A ráda na to vzpomínám. Už asi rok byl pryč, na jiné škole.

Spáchal sebevraždu, říkali.

Když jsem věděla jen o té části se smrtí, bylo mi úzko, protože když umře člověk, kterému není ani čtyřicet, tak vás to jaksi chytne… ta nevyzpytatelnost smrti. Začnete se víc dívat kolem sebe, začnete mít hrůzu z toho, že někdo z blízkých určitě odejde z tohoto světa před vámi a vy tady zůstanete, abyste se s tím nějak vyrovnali.

Když došel detail se sebevraždou a tajným pohřbem, napřed jsem cítila zklamání. Protože mi to přijde jako hnus, vzít si život a pak nechat ostatní s tím žít. Život je děvka, neskutečná děvka, ale jsem si docela jistá, i při těch nejhorších záchvatech různých splínečků, že život si brát nechci. Je to nuda. Ano, neustále toužím po tlačítku "pause", protože na mě padne někdy hrozná otrávenost z toho, že život plyne neustále a vůbec na nic nepočká, nepočká, až se vyspím a konečně trochu seberu. Smrt si tady poletuje od jednoho ke druhému a mě nepřijde fér jí to ještě takhle ulehčovat.

Mno, po pár hodinách zklamání to vystřídal nejistý pokřivený úsměv. Protože já se takhle s něčím vyrovnávám. Ten samý den umřel i Bud Spencer, pokud ho znáte. Ty jo, zbožňovala jsem ho už odmalička, filmy znám nazpaměť, jeho smrt byla pro fanoušky nepříjemná zpráva, ale přesto jaksi přirozená. Zapálila jsem dvě svíčky, nalila si do kalíšku rum a připila si. A když si já na někoho připiju, tak je to v mých očích jedna z největších poct, které jsem schopna.

No, a teď, po zklamání a jakémsi posmutnění, už je to téma vhodné pro černý humor. Mluvila jsem s mamkou o tom, že teď už je celebrita každá blogerka či vlogerka, cpou je do talkshow i časopisů, z čehož jsem se nadmíru rozhořčila a po vypití kafe prohlásila, že se tomu češtináři nakonec ani nedivím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama