Existují moudra o bankovních účtech?

25. dubna 2016 v 22:16 | Chii |  Deník
Snad jsem měla i tu drzost doufat, že se lepším. V obecném slova smyslu; v životě, v přístupu, v názorech a postojích, toleranci či asertivitě nebo v té nádherné vlastnosti, kterou tak štědře oplývá můj bratr - "splachovací hajzl". Jemu je to všechno buřt, a taky to tak vypadá. Může se nacházet v jakkoli debilní životní situaci, ale chuť k jídlu má vždycky, usne, když se mu chce spát, chodí od ničeho k ničemu, má stupidní dotazy a ještě stupidnější prupovídky a vytrvale mi pije krev a já mu asi závidím.


A vždycky se nechám zviklat svým okolím, nebo alespoň tím, jak se zrovna jeví, třeba když nastane období, kdy mí vrstevníci jakoby dostanou rozum, zatnou bojovně pěstičky a vyřvávají, že "věděj, co vod života chtěj" a "jsou připraveni si jít za svým" a být... ambiciózní a cílevědomí. Protože ono je to ještě pořád v módě, tahle uvědomělost. A taky se musí mít více rádi! Ono to mnoho z nich pochopí tak, že se začnou bez prominutí chovat jako blbečci nejtěžšího kalibru k ostatním. A stále jsou toho plné knihy, stále se píšou, stále se přepisují a lehce obměňují, stále se prodávají, stále se do nich cpou peníze a (skuteční) spisovatelé třou hubu o dlažbu.

Taky napíšu moudrou knížku. Dokonce bych ani nemusela opisovat, minimálně kapitolu bych z fleku dala. Jednoduše z hlavy vylovím tu půltunu zbytečných mouder, které sice dobře znějí, ale pokud se jimi člověk není schopen zabývat, jsou tak vcelku na hovno. Dám to do vět, někomu to narvu, řeknu, že ostatní ideologie to nechápou a lidi to dělají špatně, a nebudu se ohlížet na to, že nemám nejmenší nárok někomu žvanit do života, ať už kvůli svému věku nebo kvůli nedokonalému stavu své vlastní mysli. Na to se nehledí, hlavně že to dobře zní.

Pak si najděte větu, podtrhněte si ji, vylepte na zeď, nechte vytetovat a ještě ji napište na fejsbůk. Pak budete mít jistotu, že jste pochopili smysl života.

Doufám, že život žádný smysl nemá, mimochodem. Jsem zvědavá, ale hledat se mi ho fakt nechce. Učitel nám kdysi řekl, že smyslem života je hledat smysl života. Všichni se povinně zasmáli a on mohl být spokojen, přestože je tahle prupovídka stará jako svět.

Bože můj, a té nasranosti se taky nedovedu zbavit.

Pak se divím, proč nespím. Vlastně se nedivím. Mě to sere. Jak šokující.

Můj poslední školní rok je plný sabotáží. Nemůžu si zkrátka pomoct, je to silnější než já. Co se dá sabotovat, to je sabotováno, ani si to nestihnu uvědomit.

Měla jsem napsaný docela dlouhý článek. Jenže když jsem klikla na uložit, objevila se mi stránka s přihlašovacími údaji a já se tiše smiřovala s tím, že článek je nenávratně ztracen, jinými slovy v hajzlu. A taky že byl. No.

Stejně jako momentálně já, dalo by se říct. Už pár let žiju ve vědomí, že co se týče maturity z angličtiny, čeká nás pětadvacet relativně neškodných témat. Jenže jen pár dní zpátky přišla učitelka se seznamem, na kterém se místo krásných food, family či culture rýsovaly názvy jako "bankovní styky" a "žádost o založení bankovního účtu".

Těmto debatám se mocímermo vyhýbám i ve svém rodném jazyce. Jednou, až nebude zbytí, se oficiálně prohlásím za nesvéprávnou, popřípadě za bezprizorní. Zajímavé je, že když stojím tváří v tvář skutečnému nebezpečí, ještě z toho mám prdel, ale z něčeho jako je řešení účtu nebo - tyvole, nedejbože - problémy s účtem, z toho jsem v prdeli, naprosto a zcela a nenávratně.

A není to bezdůvodně. Zrovna nedávno se mi stala taková nemilá věc; šla jsem si směle vybrat nějaký svůj vlastní penízek. Inu, to se nestalo. Nacvakala jsem pin. Pustilo mě to dál. Pak mě to vykoplo - špatný pin. Tak znovu. Stejná chyba. Jelikož jsem idiot a nechám se zviklat možností vlastní zmatenosti a nevědomosti, obrátila jsem čísla pinu, protože se to občas stane, že si vymyslíte pomůcku pro číslo, které nejste schopni si zapamtovat a pak o dva roky později si sice vzpomenete na pomůcku ale ne na to, co jste si tím vlastně chtěli zapamatovat a nemůžete ani uvěřit, že vám ona pomůcka vůbec kdy mohla být nápomocna. Jenže obráceně to též nebylo a mně bylo oznámeno, že je karta zablokována.

Od té doby jsem nepotřebovala peníze.

"Tak už si to běž vyřešit," posílali mě tam. I v době školy. Když je řeč o škole, za ty tři týdny byla má docházka ukázková, nechápu, jak se to tak hezky sešlo.

Po třech týdnech ignorování ne-zas-tak-velkého-problému jsem zjistila, že ta karta vůbec zablokovaná není. Protože mě po třech týdnech, v den, kdy jsem byla rozhodnutá jít do banky, napadlo podívat se na net a zjistit si to. Takže potom, co jsem zjistila, že je karta v pořádku, jsem si chtěla najít i pin a vypadlo mi, že je úplně stejný. Jako ten, který už jsem dávno neměla.

Nicméně peníze jsem ani od té doby nepotřebovala.

Nejsem zjevně připravená žít v této společnosti, začlenit se do ní, natož ji pochopit. Když jsem jednoho listopadového večera v roce 2015 zvolala, že uteču do Peru, seženu si farmu a budu chovat lamy a plést ponča s kapuckami, nebylo to myšleno zas tak humorně, jak si všichni mysleli.

Nechci řešit pohovory, nechci řešit účty, a už vůbec ne ty bankovní, nechci se učit ekonomii a účetnictví, nechci se učit nic, co po mně chtějí, ať se učím, nechci řešit ani daně, já prostě uteču, uteču a hotovo. Radši si nechám někde v pralese žužlat ruku aligátorem, než tohle všechno řešit, jako plebs jsem se narodila, žiju tak a stejně tak zemřu!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama