Co s životem

18. dubna 2016 v 9:07 | Chii |  Deník
Měla by sis psát deník. Pak to jednou vydáš a my se v tom všichni poznáme, řekla mi maminka. To asi nevěděla, že ho píšu, a že díky kvůli tomu přicházím na nehezké věci. Takové ty uvnitř, o kterých nikdo neví, v mnoha případech dokonce ani vy sami.

Když jsem asi někdy v roce 2009 začala - takové to vážnější vedení deníku, ne jedna stránka tam a druhá tam - brala jsem to jako něco, co musím psát podle nějakého daného rozvrhu. Že třeba ne večer, protože na to není čas. A musí tam být datum i čas a každý zápis musím nějak specificky začít i ukončit.


S jakousi podivnou nostalgií jsem tím listovala a docházelo mi, že mi to zůstalo dodnes. Sice už nemám potřebu sama sebe zdravit, ale ta šílená posedlost časem a zakončením (i kdyby jen křížkem) zůstala. Taky zatímco tehdy, kdysi, jsem psávala něco o tom, kdy a s kým jsem šla do města a že to bylo na hovno a podobné věci, tak teď je to spíš to, co jsem psala na začátku - to uvnitř. Takže když si přečtu zápis, často nevím, jestli to bylo až potom, co mě málem sejmulo auto, nebo předtím, co jsem dělala jakousi takousi zkoušku, ale vím, jak jsem se cítila. Relativně.

A mé zápisy se horší. Staly se z nich usekané krátké věty, nepříliš náročné, ale o to emotivnější. Možná o tom ten deník je. Abych si ho za pár let četla a láskyplně se usmívala a ptala se: "pročpak ses tehdy tak nasrala?"

Kdepak. Když se skutečně něco stane, něco fakt... nehezkého, dejme tomu, napíšu to až podezřele bezcitně. Není v tom jediná kapka subjektivity. Píšu o tom jako znuděná školačka referát o kostele svatého Jiljí. Zatímco když dám do psaní emoce, může za to zpravidla stav, ve kterém se nachází má propiska: píše debilně a jen občas/nepíše vůbec.

Zajímavé, že jsem schopna emoce vrazit někam, kde nemají co dělat, zatímco tam, kde jsou zcela na místě, je nejsem schopna vyprodukovat, ani kdyby mi to mělo zachránit život.

Tuhle stránku osobnosti považuju za velmi frustrující, mimochodem. Tu, která se culí, těká očima a sem tam si dupne, řekne "a teď už to tuplem neudělám" a pak si kurevsky zkomplikuje život a ještě z toho má prdel, zatímco já si to musím vyžrat za ni. A mám dojem, že si ta děvka brousí zuby na maturitu.

"Cože, před maturitou se lidi učí? Drahá, to je jednoduché. V tom případě se - my - učit - nebudeme!"

A zatím to tak skutečně vypadá. To chození od ničeho k ničemu a přitom nedostatek času pro všechno a na všechny, to všechno by mohlo z fleku zastat roli definice mého života. Nechci se učit, když to po mně nějaká situace vyžaduje. Mám vědět, co řekl Sokrates?

Ne, nepřečtu si před příjimačkami testy, ne, radši si o půl roku později, až to nebudu potřebovat, z vrozené zvědavosti vezmu všechna díla, která kdy vyšla pod jeho jménem, a všechno si to přečtu a všechno si zapamatuju a to z čistě jednoho nekomplikovaného důvodu - nebudu muset. Asi nebudu příliš studijní typ.

V tom případě mám pro sebe jednu nehezkou zprávu; nejsem zjevně typ žádný, protože ten technický vypadl jako první, manuálně zručný hned v těsném závěsu za technickým a ten zbytek ani neměl tu drzost se o mne byť jen otřít, natož mi dávat naděje. Dobrá tedy, nastává otázka, co dělat s životem, který nemá žádný směr.

Jít do armády.

Já. S tou svou "a just ne" stránkou osobnosti, nepotlačitelnou a mimořádně otravnou. To asi taky nepůjde.

Utéct do pralesa.

Já fakt moc nemám ráda hmyz, víte. Ale on mě miluje, pochopitelně. Nemluvě o jedovatých hadech a pavoucích a hladových aligátorech, který na vás skáčou z kaluže.

Jít do kláštera.

Možná rozvrátit církev, protože jestli skutečně něco nejsem, tak věřící. Navíc by mi tam byla čistě z principu zima.

Zabít se.

Nuda, nuda, to je nuda.

Zůstat kde jsem a živořit do smrti.

To je snad ještě větší nuda než smrt samotná. Ale dá se u toho aspoň pařit. Na kompu.

Studovat dalších dvacet let.

To jsem vyloučila snad ještě před začátkem toho pofidérního seznamu.

Uhrát to na psychickou nemoc a jít do blázince.

Tam hrozí nebezpečí, že by mi fakt jeblo, a něco takového se nedá brát zpátky. I z toho pralesa máte větší pravděpodobnost návratu.

Stát se nájemným vrahem.

Vrahem by se pravděpodobně neměl stávat někdo, kdo má v očích vraždu, i když z okna vlaku pozoruje malé srnečky a telátka. Zavřeli by mě ještě před prvním kšeftem.

Stát se jedním z mnoha členů spolku organizovaného zločinu a vybudovat si vlastní zločinecké impérium.

Moc práce, ekonomika a nemalé riziko povolání. Mafiáni vždycky skončili s mozkem ve špagetách. Já nechcu skončit s mozkem ve špagetách.

Stát se filozofem.

Těžko se stát filozofem, když stále neznám odpověď na nejzákladnější otázku Hamletovu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MaryJana MaryJana | Web | 21. dubna 2016 v 20:22 | Reagovat

To chce hlavně klid ;-) .

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama