Hra na trumpetu & zpověď

11. prosince 2015 v 18:50 | Chii |  Deník
Našla jsem si kdesi v papírových hlubinách svůj milovaný seznam. Dřív to bývalo složitější. Byla bych i řekla, že jsem se značně uskromnila, ale zase úkoly jako 'řidičák' a 'tričko s Levákem Bobem' nezní tak komplikovaně jako rozvrácení církve, což.

1) Rozvrátit církev. Zevnitř.
2) Utéct do Jižní Ameriky.
3) Převzaté jméno, hory a řídký vzduch, lamy a ponča.
4) Smrt. Žádné pohřby a obřady. Zbavte se těla. Rychle a bez keců.


***

Od středy kulhám. Docela na houby, kdybyste se někdo ptal. Nemůžu chodit do schodů. Ze schodů to ještě jde, jsem připravena to zalomit v bedně s jabkama. Ale bez odpočívadla mám menší pravděpodobnost přežití, ty schody jsou vážně vysoký a dlouhý, šestnáct jich je, plus mínus. A hned dole je taková skříňka s ostrými rohy a to prostě... spadnu a končím, takhle.

Nemohla jsem si dneska vzpomenout na tři slova. Fakt dlouho jsem na to myslela. Romance pro křídlovku. Pořád mi do hlavy lezla slova Hra na trumpetu. Ale to jsem do toho testu nenapsala, naštěstí.

Holan? Díla? To je jednoduché, paňčelko. V Září 1938 se jakási Terezka Planetová sebrala a Havraním brkem napsala celou sbírku jménem Kameni, přicházíš. Načež prožila divokou Noc s Hamletem.

Hrubín, to je brnkačka. Hirošima totiž při oné Jobově noci zpívala z dálky. Ale na tu stupidní trumpetu si nevzpomenu. Což byla jediná věc, kterou jsem z toho všeho potřebovala.

Psalo se taky z matiky a účetnictví. Mám k těm předmětům poněkud vyhraněný vztah, asi jako královna ke Sněhurce.

Když je řeč o účetnictví, připomnělo mi to jednu naši spolužačku. Monika se jmenuje. Mám podezření, že trpí chorobným lhaním, ale těžko jí to zazlívat. Od začátku září byla ve škole asi pětkrát a všechno jí stále vychází. Přišla si napsat pár písemek, z nichž devadesát devět procent ofotila a opsala (a dostala za jedna), z čehož to jedno procento byla pětka z literatury, páč na ni učitelka přišla.

Nemůžu si pomoct, ale strašně mě rozčiluje, když mi prostě někdo čórne sešit a ofotí si ho. Načež píše test a všechno je v pohodě, aniž by do té školy vlastně chodil. Nemusím snad říkat, že to udělalo už bezpočet lidí. Jenže u Moniky se náhle zvedla vlna odporu a spolužáci se nechali slyšet: "Paňčelko, mohla byste si ty sešity nechávat u sebe? Kvůli Monice, ona si pak jednou za měsíc přijde a jen si to ofotí a dostane z testu jedničku..."

A nikdo se ani nezačervenal, když jsem se tak nevěřícně otočila a jen čekala, kdy se někdo zastydí a přizná. Všichni z nich, opakuji všichni, podváděli při každé písemce. V jedné věci to bylo dokonce horší. Ona Monika to totiž i při své nekomplikovanosti dokáže opsat správně.

Je to na první pohled relativně fajn kolektiv, dokud se nezaposloucháte. Ano, dovedeme stát na fotkách vedle sebe, ale to je od solidarity docela dost daleko.

Minulý rok byla takovým otloukánkem jedna holka. Nevím, jak ji nestranně popsat, sama k ní totiž nemám příliš pozitivní vztah. Totiž ne že bych se s ní hádala nebo měla nějaký otevřený konflikt, je to spíš ta nechuť se na ni byť jen podívat. Protože na ni jde prostě moc vidět. Obočí si maluje na čelo, chodí polonahá i při své postavě, a absolutně vůbec nevnímá osobní, ani ten intimní prostor, který by se měl poskytnout každé živé bytosti. A strašně moc řve. Opravdu moc. Bolí to. Aspoň kdyby řvala něco, co by se dalo poslouchat, nebo se tomu zasmát.

Zkrátka ta jako první skočila po příležitosti znechutit nového otloukánka co nejvíc. Vlastně jí jen píše sladké esemesky, načež ji před celou třídou prohlašuje za píču a esemesky předčítá. Pak vyjde ze dveří a hned v momentě, kdy se zavřou dveře, už slyším litanii pomluv na její adresu. Ne tolik pomluv, jako spíš nedecentních poznatků.

Je to neuvěřitelně jedovatá třída a i ti nejbližší si tam vráží kudlu do zad. Zatím jenom tu ze slovíček.

Někdy mám strašnou chuť jí to dokázat. Možná by potom tolik neřvala, nevěřila by své popularitě, nežila v sladké nevědomosti.

Jenže pak se podívám na sebe a zavrhnu to, protože si porovnávám ty své vlastnosti a říkám si, že sama na tom nejsem kdovíjak dobře.

Protože některé věci dělám schválně. Rýpnu si. Někdy vzdám hádku ještě dřív než vůbec začne, a to většinou tak, že zmlknu, narovnám se, podívám se na strop, otočím se, a prostě odejdu. Což by mě solidně nasralo, kdyby mi to někdo udělal.

Když mě požádáte, ať na té tabuli podtrhnu ten příklad, udělám to. Ale jestli mi řeknete, ať si pohnu, protože spěcháte, můžete si být jistí, že to, co po mně chcete, neudělám ani s hlavní u čela. A jestli budu muset, tak to udělám tak pomalu, že stihne třikrát zazvonit.

A taky musím vypadat jako strašná netýkavka nebo bůhvíco, protože prostě opravdu moc nemám ráda, když se na mě někdo rve. Když je spousta místa a stejně se o mě někdo musí otřít, stejně si musí šáhnout, stejně se musí nacpat co nejblíž ke mně, jako bych byla topení nebo co. Pak vypadám, jako bych se těch lidí hnusila, a přitom to tak není. Zrovna dneska se to stalo (zase, zase, zas a ZNOVU), že se o mně otřela ona dříve zmíněná holka, ale opravdu moc otřela, celým svým hrudníkem. A já se otřásla jak kdyby mě hodili do sněhu, nakrčila se jak vzteklá kočka, a na svůj výraz jsem naštěstí neviděla. Když čekám ve frontě u bufetu, ten za mnou se mi vždycky nalepí na záda. A přitom je tam místa plná prdel. Když máme spojené dvě lavice a jsme u nich tři. Sednu si do rohu. A během chvilky jsem uvězněná z obou stran, přičemž ona druhá lavice je naprosto prázdná a my se na tu jednu nevlezeme.

Kdysi jsem to jedné holce řekla. Smrtelně se urazila: "To vypadá, že mě tady nechceš!" To byl ten případ, kdy jsem pohlédla na strop a šla pryč. Protože si možná někde hluboko uvědomuju, že se nasírám kvůli blbosti a že radši nebudu nic říkat, protože by pak bylo zbytečné dusno.

Nebo lidi, co si přisednou ve vlaku nebo autobuse, a uvelebí se tam jak slípky. Ale fakt. Se tam vždycky tak hezky uhnízdí, lokty tam narvou, a já mám pak žebra jako puzzle. A nejednou se mi stalo, že si na mě někdo i ustlal. Paradoxně mi to nevadí tolik, protože tak nějak spoléhám na to, že o tom ten člověk neví, tak to nemusí být trapné pro oba.

Taky vypadám jako bezcitná bestie, když někdo potřebuje v jednom kuse nějaké ohledy. Rozešla se holka s klukem, brečela celou noc, tak pak týden nebude chodit do školy a vymlouvat se na to bude další dva týdny, protože prostě měla těžký období. A pak si mi někdo postěžuje, já se nestihnu zastavit, nakloním hlavu a zeptám se na to debilní nevěřícné "no a co?" a je vymalováno. Přitom to nemyslím tak zle, jako to vždycky vyzní. Těžko obzvlášť jednomu člověku vysvětlit, že se svět nezastaví, když mu ujede vlak, uteče kluk (dva, tři, osm) nebo ho skřípne deštník.

Taky si dělám prdel z věcí, ze kterých by si člověk dělat prdel neměl. A většinou si to uvědomím až pozdě, pokud vůbec. Mám problém vážně vyhodnotit nějaký životní problém, stejně jako vážně vyplnit nějakou přihlášku nebo jiný dokument.

Když mi dáte na výběr mezi tričkem s žirafou a tričkem se zebrou, budu si vybírat až do aleluja. Když mi nabídnete tříměsíční stáž do Německa, bez keců máte můj podpis. Kdybyste po mně chtěli bezdůvodně jakožto cizinci pusu, asi na vás zůstanu civět a bude mi to připadat těžší než porodit koně. Jestli mi řeknete, že se potřebujete oženit/vdát za nějakého Čecha kvůli občanství nebo podobné sračce, máte větší pravděpodobnost, že se nabídnu. Protože to zní tak příšerně, až to prostě musím udělat.

Megera. Jak by řekla Nastina mamka, prostě pičimůra.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama