Brazilcovy zápisky & paměť na sračky

20. prosince 2015 v 15:26 | Chii |  Deník
Chtěla bych, aby se mi do všeho chtělo. Třeba do psaní. Uklízení. Chození do schodů a ze schodů. Celkově chození. Focení, čtení, spaní. Nechce se mi ani vytrhnout stránku ze sešitu. I když už tu stránku vůbec nepotřebuju. Je tam napsané jenom něco jako 'prádlo', protože mi bylo řečeno, ať ho jdu posbírat, a zrovna se mi nechtělo. Mám to podobné s tatou, ono je to asi vážně dědičné. Třeba zbytky. Mamka nesnáší zbytky, kdekoliv a čehokoliv.


Mívala jsem takové ty tabletky magnézia, které si hodíte do vody, ony začnou syčet, a když jde všechno jak má, tak se rozpustí. Měla jsem je brát pravidelně a taky jsem je pravidelně brala, ovšem jen do momentu, kdy mi tam v té vysoké krabičce zbyla poslední tabletka. Asi dva měsíce jsem se toho nedotkla. Nebo když mám rozdělané prášky na cosi, a už fakt dlouho. Mám jeden poslední a může mě bolet hlava jak chce, odmítám si ho zkrátka vzít. Když si vezmu bebe sušenky, zpravidla mi jedna nebo dvě zůstane. Někdy i čtvrtečka. O talíři snad ani mluvit nemusím, ten není prázdný snad nikdy.

To mi připomíná Profesionály.

"Moc se přejídáš!"
"Na talíři vždycky něco nechám!"
"Jo. Ale pak se pro to vrátíš."

Takhle, vážně mě to docela štve. Stejně jako ta neuvěřitelná roztěkanost. Takovou tu čtecí náladu, to soustředění mám rozhozené mezi desítky knih. Mám tam pár knih o sicilské mafii, pak o funkcích mozku, řeči těla a psychologii, pak tam leží povinná četba, kniha, kterou jsem začala číst před rokem a půl a zastavila jsem se na sté stránce, další kniha, u které jsem se zasekla, pak dalších šest, které taky nejsem schopna dočíst, pak ta, ve které si jen listuju a ostatní, ze kterých si předčítám nahlas a ještě se tomu blbě směju. Třeba Křest svatého Vladimíra. Zbožňuju to a jednoho dne se to vážně naučím.

Seriály, které byly nějakou chvilku příjemnou jistotou mého života, bohužel taky docela povadly. Stejně tak filmy. Jen trpělivě očekávám speciálového Sherlocka, kterého dají na Silvestra do kin, na což jim kašlu, protože předposlední peníze jsem utratila zrovna včera za krásný zelený sluchátka. Duní, nádherně duní a je to super. Sice by mohly být lepší, ale se svými financemi ještě můžu být ráda. A ty poslední peníze se postupně utápí v nádrži na benzín. Ještě že je ta nádrž tak maličká.

A stejně mě ten Sherlock zase nijak nesebere, jak se znám. Většinou se na ty filmy jenom střídmě - někdy víc - těším, pak je shlédnu, cítím se nějak zklamaně, ačkoli jsem nic nečekala, a žiju dál.

Asi zůstanu u kresleného Asterixe a Obelixe a u filmů, který už znám nazpaměť. A dívám se na ně pořád dokola a pořád jsem z nich šťastná a pořád se směju tomu samému.

Byla jsem si vážně dost jistá, že do další školy už nepůjdu, a to čistě z té neuvěřitelně vášnivé nenávisti, co se školství týče. Teď už si nejsem tak jistá. Faktem zůstává, že se učím ráda, protože jsem prostě zvědavá, a když mi to někdo neřekne, tak si to zjistím sama. Asi je to tím pochybováním, které divže ze mě neteče plným proudem. Pořád nevěřím a pořád pochybuju a pak si mozek zahlcuju informacemi, které nikdy v životě nebudu potřebovat. Ale kdoví, možná jednou budu sebrána jako rukojmí a zločinci řeknou: "Kdo mi řekne přesné datum a čas smrti Mozarta, toho pustím."

Neřekla bych to. Protože by možná jen řekl "nedělej chytrou" a zastřelil mě stejně, hajzl. To je prostě můj život a musím na něj být v rámci možností připravená. A další dotaz bude znít: "Ve kterém městě byl zavražděn Albrecht z Valdštejna?"

Na sračky mám vskutku fenomenální paměť. Ale espézetku si nezapamatuju. A to se fakt snažím. I když vlastně... znám už zpaměti dvě. Jedno u auta, za kterým jsem asi půl hodiny seděla a mrzla, když jsem čekala, až se nestřízlivý rodič uráží dojít z trhů, a to druhé, které míjím při cestě na vlak. Ovšem to naše auto ani za boha.

Nebo rodné číslo. Ne. Telefonní číslo si pamatuju jenom svoje a mamky. Přijde mi ale tak celkově, že se moje paměť a hlava skládá jen z hromady útržků, které nedovedu slepit, protože nemám jak. Je to jako puzzle, které do sebe nepasuje. Vím spoustu věcí, ale nevím u čeho a na co, spoustu věcí nevím a nevím o nich, že je nevím, nebo to vím, ale nechce se mi je zjišťovat.

Ono je nakonec dobře, že má člověk jenom jeden život. Neodhazuje to všechno na potom.

Onehdy jsem šokovala celou třídu slovem 'pacifismus'. Učitel se mě zeptal, jak bojoval Gándhí za nezávislost. V sešitě stálo jedno slovo - hladovka. Pak se mě ptal, jak se to ale řekne obecně, tohle všechno bez násilí... tak jsem řekla pacifismus, on začal nadšeně přikyvovat, další čtyři lidi začali pokřikovat "kde to vzala!" a "jak to ví!" a "co to je!" a Nasťa hystericky popadla tužku a se slovy "cizí slovo, cizí slovo!" si ho napsala, protože se bála, že by jednou mohlo být v testu.

Člověk si tam vážně přijde chytře.

Ke konci ledna by se mi měl vrátit jeden bratr!

Ten druhý byl poprvé za tři roky na skajpu. Má za sebou sedmou malárii. Ale udržuje pozitivního ducha:

"Srát tady musíš jít do lesa."

"Jsme našli malýho kajmana, já ho napřed neviděl, kámoš na mě volal, vidíš, vidíš, čum! A fakt že jo, takový dvě oči na mě čuměly z kaluže. Jsme si řekli, že ho teda vezmem a budem ho chovat, až bude velkej. Jak jsem si ho musel předělat z levé do pravé ruky, ten hajzl se mi zakousl do pravýho zápěstí. Jak když dáš ruku do svěráku se zubama, nebo jehlama. Neuvěřitelná síla, a pořád přidával. Chtěl jsem na něj vzít nůž, ale nějakej debil mi ho před dvěma lety ukradl."

"Teď mě nasral. Zabijem ho a sníme."

"Když jsme ho přinesli, tak jsem ho chtěl dát kočkám na hraní, ale ty se ho bály, tak jsme ho snědli."

"Jenže jsme na něj pak zapomněli a nechali jsme ho dva dny naloženýho v koření."

"Nevím, nevím, kdy přijedu na návštěvu. Někdy v létě. Ale nevím kterej rok."

"Nemám mobil. Kde bych ho vzal. Sem ho před rokem nechal za nájem, ne."

"Kde asi. V síti spím. Bych na posteli neusnul."

Když jsme se ho ptali, co by chtěl poslat, pravil: "Mačetu, bibli a půlmetrovou čokoládu." Posíláme mu totiž konečně balík. Mačeta se tam asi nevleze a mamka se jí stejně nechce vzdát, protože tím druhý bratr seká dřevo, když je třeba.

Ale tu čokoládu dostane. A ne jen jednu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama