Soutěživý duch & líný prase

27. listopadu 2015 v 13:37 | Chii |  Deník
Dozvěděla jsem se, že se málo vyjadřuju. Ve třídě. Má to poměrně jednoduchý důvod. Nemám moc v lásce - a ostatně kdo jo - když někdo vypíchne jenom jedno slovo z celého názoru a pak se opováží ho proti mně použít v tom nejdebilnějším kontextu vůbec. A třeba o týden později. Protože chytrý názor vás hned nenapadne. A i ten stupidní dá docela zabrat.

***

Pořád mě ve škole nutí chodit na soutěže. A já odmítám a odmítám a jsem ignorována. Nesnáším soutěže, jediné, čeho jsem na nich schopna, je sabotáž. Když jsem musela na češtinářskou, drtivou většinu účasti jsem hleděla na plánek školy. V angličtinářské soutěži jsem zabloudila v cizí škole a ten záchod byl přitom jen kousek ode mně. Když mě učitel vybral na němčinářskou soutěž, po celé tři dny jsem se mu každou přestávku schovávala pod schody, tudíž vypršel čas a on si vybral Nasťu. On by se pod ty schody nevlezl. Bylo to velmi ponižující, ale zároveň jsem z toho ještě mohla mít prdel.

Teď to byla soutěž talentů, byli tam lidi ze škol cestovního ruchu z celé republiky. Napřed bylo padesát otázek, ze kterých člověk musel mít víc jak půlku, aby postoupil do dalšího kola. Tak jsem si zamnula ruce a se slovy "deset patnáct stačí" se pustila do práce.

Pouštěli tam otázky a já suverénně zaškrtávala a nebo b nebo c a culila se, protože jsem toho spoustu nevěděla. Otázky typu "kdo je předseda asociace blabla" jsem odpovídala nějak "to bude chlap" a vybrala jsem chlapské jméno. Pak jsme museli poznat deset památek ze světa a dalších deset z Česka.

Na druhé kolo měli mít vybraní připravené povídání v angličtině na téma "mé nejoblíbenější místo".

Vybrali mě.

Celému sálu to přišlo ohromně fascinující.

"Je tady nějaká škola, které bychom měli dát přednost, jestli potřebuje stihnout spoj a tak?"

A učitel se přihlásil. (Už vím, jak chutná zrada.) Tak ženská přikývla a řekla, že první jde naše škola. Tudíž já.

Ještě víc než soutěže nesnáším, když jdu někam první. Což je takové nic moc, když máte jméno, které je hned na začátku abecedy. Tak jsem tam přišla, dostala mikrofon, a přemýšlela jsem, jak mám říct, že nemám připravené ani hovno. Pak jsem se slušně představila, řekla, že nic nemám a začala jsem si z fleku vymýšlet takové hovadiny, že doteď žasnu, kde jsem na to přišla. A navíc jsem dost mluvila z cesty, tudíž mě ještě museli zastavit.

Pořád jsem se dívala do stropu. A vařila se mi krev, protože se na mě učitel celou dobu culil jako malá školačka a pak na mě: "Ale Jani, stejně tě mám rád." Musela jsem celou cestu ve vlaku do Brna stát. A byla mi zima. Zjistila jsem, že čím nasranější jsem, tím víc to ostatním přijde k smíchu. Asi nevypadám hrůzostrašně, ale vězte, že mám v hlavě vraždu. Neustálé balancování na hraně mezi touhou zabít sebe nebo všechny okolo.

***

Včera jsem musela na prezentaci naší školy. Na mou starou základku. Což je další věc, se kterou jsem nesouhlasila. Máme jednoho učitele, který se zasekl na dvanácti letech, možná jedenácti. Napřed rozsypal letáčky. Potom rozsypal bonbony. Pak nebyl schopen pobrat tašky ani jednu krabici a všecko to, debil, naházel na mě. Když jsme se konečně postavili ke stolku, jen tak pochodoval u dveří, pak do sebe na ex kopl kafe a začal požírat ty bonbony, které předtím rozsypal. Pak mi nabídl a řekl, že co, jsou stejně tak dvacet let staré.

Jela jsem týden zpátky ještě s jedním učitelem, který byl podobně zmaten jako já, ne-li víc. On totiž ještě k tomu i hysterčil. Tak se mnou řešil Epos o Gilgamešovi a tomu podobné. Potom mě vyslal na krádež letáčků a já hodinu předstírala, že jsem zmatený student, co si nemůže vybrat. Zeptala jsem se jakési sklářské školy, jak daleko mají intr. (Tu otázku všichni tak strašně nesnáší, až je vtipné ji pokládat.) Studentka se přiznala, že teď se ruší a bude jiný asi čtyřicet minut od školy. A učitelka zpanikařila a začala se rozhlížet a koktat: "Ale to teda... nooo... velmi... VELMI pomalou chůzí!"

No co. My ho máme tři kilometry od školy. Druhá škola velmi suverénně prohlásila, že ONI nabízí prvákům tablety ZADARMO. VŠEM! Tak jsem se vrátila k učiteli, řekla, že tablety jsou naprosto jiný kalibr a že jsme předpotopní a on jen vážně zakýval hlavou a řekl, že to musí navrhnout na poradě.

***

Byla výluka. (A pořád je, protože proč nemít výluku každé dva měsíce, z čehož každá trvá měsíc.) Jely dva plné (jakože opravdu do prdele zatraceně PLNÉ) autobusy. Ten třetí odmítal otevřít dveře a jel prázdný. Blb.

Nastoupila jsem do jednoho, kde všichni už seděli, a spousta dalších lidí byla narvaná v uličce. Jen jedno místo volné, na takových těch čtyřech sedačkách naproti sobě. Seděly tam tři holky, tak šestnáct sedmnáct let. Jezdí ze stejného města jako já. Šly kolem nich dvě staré babče, ale ani jednu prostě nepustily sednout. Tak jsem se podívala na strop a dřív, než jsem stačila myslet, se zeptala: "Možu?" A sedla jsem si. Nevím, jestli jsem potřebovala po takovém týdnu někoho nasrat, nebo mě štvalo to, že nepustily sednout tu babču. Nejsem sice ve věku, kdy bych mohla kohokoli vychovávat, ale odolejte tomu.

"Ale tady jako je obsazeno," zasyčela na mě ta první nenávistně, očividně generál. Otočila jsem se na ni.

"Já tady nikoho nevidím," odvětila jsem s tím nejzmatenějším výrazem, jakého jsem byla schopna. (Já se vidět, tak si jednu vrazím.) Mezitím se autobus rozjížděl, ulička úplně narvaná, lidi i na schodech u řidiče.

Tak jsem se dozvěděla, že ten kluk, co stál u zadních dveří přitisknutý zády ke stěně a neschopný se hnout, si sem na to místo chce sednout a že ať vypadnu. Zeptala jsem se: "A to si myslíš, že se sem procpe?" Dozvěděla jsem se, že to teda jo, takže ahoj - a začala mě odhánět rukama. Čímž si zajistila, že se nepohnu, ani kdyby ta sedačka hořela. Nějak tuhle stránku osobnosti, velmi otravnou mimochodem, nedovedu potlačit.

"No tak Hynek má asi smůlu, když je někdo líný prase a nechce stát..." pokračovala, ale už se mi nedívala do očí. Když jsem se na ni podívala, strašně ji zaujaly stromy za oknem. "Že to někomu není trapný, že jo..." Měla tak otravný debilní pubertální tón, že tomu prostě nešlo odolat.

Pak jsem jí řekla, že mě to nezajímá a že budu sedět, ať se jí to líbí nebo ne, a ať už na mě nemluví. Tak okamžitě vystřelila takové to velmi oblíbené "NEBO CO?", což je podle některých lidí argument jako prase. Opět jsem se na ni otočila a pokrčila rameny se slovy, že nebo nic, nebudu jí přece vyhrožovat.

"No ale já tobě asi jako jo, vole." Což ve mně probudilo nezdravý zájem. Dále jenom držkovala směrem do okna - dvě věty: co to jako JE! a... počkejte si... co to JAKO je. Byla to velmi poučná cesta.

Docela mi přijde blbé, že jim to u všech prochází. Chtěla jsem vidět, jak si takový člověk, co je zvyklý si rozmazleně dupnout, poradí, když se na něj prostě někdo vysere. Neporadí. Leda zjistí, jak zajímavou slovní zásobu ve skutečnosti má.

Že bych si léčila mindráky? Nebo to bylo tím, že nohy měla tenké jako zápěstí a vyhrožovala pěstí. Smála jsem se do bundy a připadala si zároveň dobře a zároveň příšerně. Ach jo.

Ničeho nelituju.

***

Za chvilku jdu na ples.

***

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 May May | Web | 6. prosince 2015 v 10:39 | Reagovat

Dobře že jsi nevstala. :D Taky bych nevstal. A argument "nebo co?" si můžou dovolit jen lidi co maj fyzickou převahu. Což ona nejspíš neměla.. měla jsi jí dát výchovnej pohlavek. :D

2 Chii Chii | 6. prosince 2015 v 19:54 | Reagovat

[1]: Kdo ví, možná jsem podcenila vzhled a udělala by ze mně sekanou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama