"A dost prosťa."

30. října 2015 v 15:07 | Chii |  Deník
Hromada pokrytců, my všichni. Připadá mi, že se v tomhle ohledu plácám na jednom místě. Jsou dny, kdy se snažím být trpělivá a tolerantní, a dny, kdy všechny posílám do hajzlu s tím, že mě ta trpělivost a tolerance už nebaví, když za to akorát dostanu po držce. Obrazně řečeno. Kdyby mi chtěl dát někdo skutečně po držce, nechť bere na vědomí, že jsem vyrůstala po boku jednoho velmi agresivního bratra, tudíž vím, co dělat. I když ten druhý neagresivní bratr taky není takové zlatíčko, abychom si párkrát nedali po čuni. Ze samé lásky.


Je fakt, že někdy sama žasnu nad tím, co za banalitu mě dovede vytočit k nepříčetnosti, co za blbost mě dovede nasrat, ale nějak v sobě nenacházím chuť ani sílu to nějak potlačit. Protože nemůžu najít tu hranici mezi potlačováním a vyléčením, řekněme. Nevím, kdy to potlačuju a tím v sobě jenom dočasně hasím plamínek nenávisti, jen aby mohl zase vzplanout, a kdy skutečně dělám nějaký pokrok směrem k nadhledu a smíru.

Mám kolem sebe lidi, a všichni ti lidi mají své chyby, kterými mě vytáčí. Stejně jako já mám chyby a vytáčím je jimi. Třeba svého otce velmi seru svou mimikou (což je docela podpásovka, je to moje krev) a mou reakcí znějící "já vím", což ho velmi uráží. Taky nesnáší, když mlčím. A ještě stopadesát tisíc věcí, ale na ty není čas.

Třeba mě sere, když mi někdo řekne, ať si něco neberu osobně, přičemž nemá nejmenší potuchy o tom, co ten pojem vůbec znamená a kolik sebeovládání a cviku to vyžaduje. Někdo, kdo se sám uráží při každé příležitosti a ještě po mně chce omluvy.

Taky jsem zjistila, že ačkoli mě někdo něčím sere, něčím, co by nasralo i je - a fest, já jim to udělat nemůžu, protože to bych byla netolerantní a zlá a urážlivá a bůhvíco ještě.

Asi vám na to, lidi, prostě seru. I kdybych měla umřít stará a osamocená, pochybuju, že toho budu litovat. Asi prostě naseru co nejvíc lidí a pak si spokojeně umřu. Někdy. Až se mi bude chtít.

***

Dívala jsem se včera na Sweeneyho Todda. Možná to "dívala" je slabé slovo, vyloženě jsem čuměla. Některé pasáže mě nudily, některé nadchly, jednou jsem spatřila gesto Jacka Sparrowa, dvakrát výraz šerifa z Nottinghamu, Snapea kupodivu ne. Bylo to bolestivé jako prase, to sledovat, to se snažím říct. A trvalo mi fakt dlouho se k tomu filmu dostat. Vlastně mi to trvá už u všeho. U seriálů a filmů, knih a divadelních her, ono je to celkem jedno.

Helena Bonham Carter je absolutně nádherná.

Ještě pořád jsem se nestihla podívat na Ledové království a spoustu dalších pohádek. Ale hm... Mimoně jsem zvládla poměrně brzy. Taky jsem se podívala na The Road to El Dorado, což je docela stará záležitost, ale smála jsem se u toho jak debil. Zapomněla jsem, jak je to fajn, pustit si prostě film a nic nedělat. Strašně dlouho se mi to nepovedlo, pořád mám v sobě takový neklid, že to sledování filmu musím několikrát přerušit, protože si na něco vzpomenu, co jsem potřebovala vědět, nebo mě někdo vyruší, nebo to a to. Ale už aspoň nemusím uklízet nebo i luštit křížovky, protože jsem k tomu měla při filmech sklony.

Já kdysi nesnášela švestkový čaj. A ten, co přede mnou právě teď stojí, je už čtvrtý za dva dny.

***

Zjistili mi na vyšetření, že mám jakési tři malé kurvy v mozku, a prej proto že mě ta hlava tak bolí. Že kvůli tomu prostě jdu a najednou se mi podlomí nohy, protože mám pocit, jako by vzal někdo jehlu a bodl mi ji do oka nebo spánku. A že je normální se kvůli tomu budit a nespat. Myslela jsem, že je to typická migréna, protože jsem občas mívala záchvaty, kdy jsem si na tři hodiny vlezla do skříně, protože jsem nedokázala poslouchat nic než ticho, a světlo mě řezalo do očí. Jenže pořád někdo říkal, že bych měla mít nějaké vize nebo co, prostě něco bych měla vidět nebo tak nějak, něco, co předchází migréně, a já nic nevidím ani necítím, ani popsat to neumím.

Ale ty kurvy by mě teoreticky neměly zabít, tak si prý nemám dělat starosti. Já si nedělala starosti. Vím, že neumřu brzy, protože mě ten život příliš zbožňuje. Stačí se rozhlédnout.

***

Už když jsem si dělala řidičák, věděla jsem, že si podepisuju smlouvu, kterou nebudu moct zrušit, dokud budu žít. Že budu okolo třetí ráno vozit tatova kamaráda domů, protože mu v tu dobu nejezdí autobus, že jo, a odejít v jedenáct z hospody je nadlidský výkon. Mám pocit, že jsem toho za měsíc najezdila víc než moje mamka za celý život.

"Jestli se z mých děcek někdo vyseká v autě, tak to budeš ty."

No, to zaručeně pozvedne ego i ducha. Nebyl střízliv, když mi to říkal. On vlastně není skoro nikdy střízliv, když se mnou mluví. Je to docela smutný, no.

Navíc nikdo ani nepřemýšlí, jestli můžu zrovna někoho nebo něco zavést (třeba pivo do hospody), protože většinou všichni předpokládají, že nemám žádný společenský život a protože nepiju, tak ani nebudu mít nic v krvi a zkrátka jsem vlastně použitelná jen na to řízení.

Což je taky docela smutný, protože je to pravda.

"Vypadám nějak staře," řekla jsem kdysi ve výtahu mamce.

"Staře ne, spíš ztrhaně," odvětila klidně.

***

Koupila jsem si včera novou knížku. To je taky něco, co jsem šíleně dlouho neudělala. A je to fajn. I když mám teď rozečtených několik knih a jen dvě z nich vlastně potřebuju. A čtu a čtu, ale povinné četbě jako bych se schválně vyhýbala.

To kvůli tomu slovu povinná, víte. Kdyby nám to nenutili, už to mám dávno přečtené, a pravděpodobně víckrát než jednou.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Das Das | Web | 21. listopadu 2015 v 22:38 | Reagovat

Prostě život je krutej nespravedlivej a všichni jsou volové. Bohužel to jiný nebude..
Koukám, že jsi se nezměnila za to dobu, co jsem neklikla na tvůj blog. :) A musím přiznat, že mi dost připomínáš mého přítele.. pesimista. :D

2 May May | Web | 22. listopadu 2015 v 9:42 | Reagovat

Kdy už napíšeš novej článek?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama