Jednu facku, druhou facku..

19. října 2013 v 21:24 | Chii |  Deník
V pátek jsem zase mlátila hlavou o lavici. Tentokrát kvůli mé spolusedící z druhé strany. Nechápejte mě špatně, já tu holku mám ráda, můžu si s ní povídat a tak... ale někdy opravdu čumím s čelistí na zemi. Kdybych pominula fakty, že dennodenně a i při úplných blbostech lže, že nedokáže zaboha jít do tělocviku, že nevydrží minutu bez toho, aniž by se česala, že se vykecá z každého zkoušení a je schopná si zlepšit známku jen pomocí stupidních keců, že je neskutečně urážlivá a vztahovačná, že furt žere a nepřibírá a že si vymýšlí slova, z toho všeho mě štve jen jedno.

Včera na sebe trošku ukápla čaj. Otázka za milion: Co by udělal normální člověk?



Ne! To by bylo příliš obyčejné. Má kolegyně nasraně odešla na záchod, pak se vrátila, řekla mi, že ve středu teda rozhodně cvičit nebude, pak odešla do sborovny, kde udělala plačtivou scénu, pak si vydupala půlhodinu ve sprše, ošetření a nakonec odešla po třetí hodině.

"Baru, za chvilku jedem domů, máme jenom pět hodin."

Seřvala mě za to, že tady rozhodně nebude sedět pět hodin s popáleninami. Pak si celou němčinu vyhrnovala tričko nad břicho, ukazovala tu strašlivou popáleninu (červený flíček) a pološeptem si stěžovala. Pak do mě znovu strčila a dala si záležet na strašlivě ublíženém pohledu.

"Nevíš, kdy se tak zahojí popáleniny? Slyšela jsem, že některé se nezahojí za celý život." Tak jsem si nešťastně povzdychla, podívala se na strop, pak na ni, pak na Nasťu (která na tom byla s nervy podobně), pak zase na ni.

"Možná by se nezahojily popáleniny třetího stupně, tohle-..." začala jsem opatrně.

"Tak tohle JE tak třetí stupeň!"

Po páté hodině jsem ji našla na nádraží, jak čeká na vlak. Naštěstí jsem jí nepřipomněla své zážitky, například když na mě sestřenice vyklopila hrnek kafe a já byla od krku po pas rudá. Pokud si dobře vzpomínám, zasyčela jsem pár nadávek, byla jsem seřvána za to, že přehnaně reaguju a ta malá holčička to neudělala schválně. A já si dál seděla s prázdným hrnkem a špinavým tričkem. A pokud si i na tohle dobře vzpomínám, ten samý den to bylo pryč.

Vlastně tím jen nasadila korunu dřívějšímu zážitku. Když opět odešla ze školy v pátek dřív, aby měla náskok před ostatními a seděla v čekárně hodinu předem. Seděla jsem s Nasťou v autobuse, jelo se konečně domů, když mi druhá kolegyně zavolala. A zněla hystericky. Plačtivě mi vysvětlovala, že krvácí z ruky a že to strašně bolí. Moc dobře si pamatuju, jak špatně se mi v tu chvíli udělalo. Z autobusu jsem na vlak vyloženě zdrhala, vtrhla do čekárny a... stála tam Bára s omotaným prstem v papírovém kapesníku.

"Co se stalo?" zeptala jsem se jí, když jsem zjistila, že se nechystá vykrvácet a umřít. Začala mi strkat prst pod nos a vysvětlovat, že ji skřípl deštník. Pak si laskavě obmotala tu strašlivou ránu, ze které nespadla jediná kapka krve. Měla malý šrám na kůži. A já potlačovala chuť jí ukázat skutečnou krev.

***

Jinak, o pár dní později jsem se dozvěděla další důvod, kvůli kterému by měli jednu nejmenovanou osobu popravit. Nejen, že to nedokáže mluvit, když to mluvit má (například když si hraje na průvodkyni zámku a nedokáže říct o kapli nic jiného než že působí magicky), ono to nedokáže držet hubu, když to rozhodně mluvit nemá.

Například když jeden z nejsympatičtějších herců, které jsem kdy naživo potkala, mluví na SVÉ besedě o SVÉ výpravě jakožto ON SÁM. Padla otázka na herce. Ten se nadechl, a neodpověděl nikdy jiný než ona osoba, která by na tuhle činnost měla mít soudní zákaz.

Nezmiňuju se o tom, jak se po něm sápala po skončení besedy. To by bylo trapné i o samotě, natož před hromadou lidí.

Bony mě pak zatáhla do "úžasného baru, který prostě musím vidět!". Byl zelený, útulný a hezký, a bohužel přeplněný... a uprostřed jsme udělaly otočku, vrátily jsme se ke dveřím, a má kolegyňka mě přimáčkla dveřmi ke stěně. Ozval se smích chlapů, kteří nás celou dobu pozorovali, a já si stihla při tom motání se ven uvědomit, že jsem se stihla ztrapnit v první půlminutě. Možná nový rekord. A Bony si tam v klidu došla ven a čekala, aniž by o svém vražedném pokusu věděla. (A beztak věděla!)


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bony Bony | 20. října 2013 v 19:48 | Reagovat

Má drahá, navrhuju rozdělení. Aby Tě ta ruka nebolela moc, nech mi tu druhou osobu. O:)

P.S.
"Proč to svítí zeleně?"
"A proč ten komín červeně?"
"Kde je komín?!" :O

2 Chii Chii | Web | 20. října 2013 v 23:06 | Reagovat

[1]: Ty ji nemáš ráda déle, klidně ti ji přenechám. :D

3 Bony Bony | 21. října 2013 v 14:40 | Reagovat

[2]: Nechci, aby sis to nějak špatně vykládala. Mi jde čistě jen o to, aby sis nenarazila zápěstí nebo nezlomila prst. (: (;

4 Chii Chii | 21. října 2013 v 15:58 | Reagovat

[3]: Cože, já? :D

5 Bony Bony | 21. října 2013 v 20:54 | Reagovat

Ano, Ty. Přecejen, ona osoba má samé oblé tvary. (:

6 Chii Chii | Web | 21. října 2013 v 22:13 | Reagovat

[5]: Těch se odmítám dotýkat!

7 Bony Bony | 22. října 2013 v 11:20 | Reagovat

Když na ní nic rovného nenajdeš... (:

8 James James | Web | 22. října 2013 v 17:41 | Reagovat

Slap that fucking bitch.
Lidi jako je ona nesnáším. Nech jí pořádně zhoupnout.

9 Chii Chii | Web | 23. října 2013 v 17:41 | Reagovat

[8]: By mě zažalovala. :D

10 bludickka bludickka | E-mail | Web | 25. října 2013 v 19:37 | Reagovat

Asi je nemocná, sakra jak se jmenuje, ten člověk, kterej si při každým kýchnutí myslí, že umírá. Začíná to na H :) Divím se, že se s ní bavíš, když tě takhle vytáčí.. :)

11 Rorri Rorri | Web | 28. října 2013 v 18:55 | Reagovat

Ach, jako bych někoho takového taky znala. SMůla je, že se mnou bohužel také chodí do třídy.. Proč já.

12 Lyra Lyra | E-mail | Web | 2. listopadu 2013 v 15:56 | Reagovat

Lidi, kteří při sebemenším šrámu či nemoci hned skoro "umírají", moc dobře znám a poslední dobou toleruji jejich stížnosti a nářky čím dál tím méně :-) Neboj, nejsi sama, v jehož okolí se podobná individua pohybují ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama