Nenávidění miláčci, diplom & slučka

1. července 2013 v 18:27 | Chii |  Deník
Asi budu plakat. Právě mi totiž skončilo divadelní období. To byl vlastně jediný důvod, proč jsem si červen více méně užívala.

Shakespeare ve 120 minutách byl úžasný. Snad skoro jako to první představení. Až na tu výjimku, že tentokrát mi jednak přišlo, že se jeden z herců mstí za to, že jsme s Bony na koncertě komentovaly jeho… postavu. A jednak taky herci na konci rozdávali autogramy, u kterých jsme si tradičně stihly vysloužit trapný okamžíček, kdy jsme přistoupily k jejich stolu a všichni jsme se začali navzájem beze slova prohlížet.


Z. nás vzal na milost a zeptal se, jestli budeme chtít autogram. Áno, logicky.

"A s věnováním… nebo jen tak?"

"Nebo nějaké prasárničky?" zeptala se H., která stihla při hraní osahat jak Bony, tak i mne, a sama své kolegy označila za úchyly, přičemž jednomu z nich přiřkla i koketu, ačkoli byla ona jediná, kdo měl v zákulisí podezřelé myšlenky, nemluvě o návrzích. ("Necháme si to do šatny, chlapi.")

Tak jsem se statečně ohlásila jako první, tudíž mi byly dány tři fotky s podpisy a věnováními, které mě málem dostaly do kolen. Snad to bylo tou "milou Janičkou", což si doteď Bony odmítá odpustit a nevěří tomu, že jsem milá. Hned co jsem fotky vzala, jsem jim všem věnovala tak přešťastné úsměvy, že se divím, že se neschovali pod stůl. K mému překvapení se usmívali až do té doby, než jsem zašla za roh (a že jsem šla sakra pomalu), a pak jsem je ztratila z dohledu a na schodech se složila na kolegyni:

"Já jsem se asi zase zamilovala," svěřila jsem se jí.

"Já taky," odpověděla mi s pochopením Bony. A pak jsme si obě zamilovaně povzdechly a šly na bus.

Ohledně dokonalých lidí máte jen dvě možnosti; buďto je nenávidět, nebo milovat.




Stejně krásný byl i pátek. Uznávám, že mi to všechno trošičku kazil fakt, že jsem v noci skoro vůbec nespala a od rána jsem nedělala nic jiného než zívání, ale i tak to byl nádherný den. Možná tím, že byl tak dlouhý, možná tím, že byl poslední strávený ve škole, a možná tím, že jsem celý večer proseděla na dlažbě na náměstí, kde se hrálo další divadlo.

Ráno mě ve vlaku doprovázela Barča, sama sebe nazývajíc Krásnou blondýnou, která mi dala pěstí herdu do břicha, když jsem se jí smála. Pak jsem si ve třídě s Ivánkem vyměnila dárky pro učitelku, já jemu dala kytku, on mně čokoládu. A oba jsme byli spokojení a už zdaleka jsme si nepřipadali tak blbě.

Pak přišlo na řadu vysvědčení, kdy mi učitelka s poněkud škodolibým úsměvem sdělila, že mi to kazí matika. Dostala jsem jednu dvojku z onoho ďábelského předmětu a jinak výborné, tudíž mám zajištěnou slevu na příští rok. Je zvláštní být první ve třídě, po tom, co jsem od osmi let chodila do třídy s holkou, která jednou za celou docházku dostala trojku, a málem ji z toho odvezli.

Na konci, kdy už se všichni skoro rozutíkali, mě dobrovolně a zcela sám od sebe Ivánek objal, čímž mě nevýslovně dojal. Pak i Barča, což byla od ranní rány do břicha příjemná změna. Eva, Adél a Pavla stihly zmizet, tudíž o mou lásku přišly. Celkově… najednou nějak spěchaly.


Ještě před odchodem jsme s Nasťou daly němčinářovi slíbený diplom za počet vyřknutých "pište si". Předstíral, že se mu to líbí, označil nás za zlatíčka a zdrhnul. Před ním to viděla ještě učitelka češtiny, která se začala škodolibě chechtat: "To ho jebne!"

Potom mě Nasťa vzala do auta a s jejím tátou mě odvezli domů, za což jsem jim nesmírně vděčná, protože bych vlakem přijela o dvě hodiny později.

"No počkej, jak tě mám teďka obejmout? Vystup!"

"Ne! Smůla!"

Nasťa se nerada objímá. Fájn, však já si najdu příležitost. Vždycky ji najdu.

Pak jsem pro změnu přepadla Moniku, bývalou spolužačku, která se mě zeptala, jestli jsem normální. Tak jsem jí začala vyhrožovat návštěvou a vrátila jsem se zpátky na nádraží.

A teprve pak nastalo divadlo, krásné divadlo, kterému kazil dojem jedině fakt, že se odehrávalo na náměstí, kam měli přístup všichni, tedy například stupidní fotografka, která měla tendenci se postavit a fotit zrovna před námi, a jednak tam byli malí zmetci, kteří si stoupali těsně k pódiu, tudíž šlo taky kulový vidět. A v neposlední řadě tam byl ožralec, kterému jsem chtěla tichou poštou sdělit, nechť zavře hubu, ale to dítě vedle mě nevypadalo, že by to chtělo zopakovat.

Ale… bylo to prostě krásné. Mrzla jsem, nachladla jsem a kopaly tam do mě děcka, ale jinak jsem byla naprosto spokojená s tím, co jsem viděla.

"Dlouhej den, brášinku. Ale krásnej," sdělila jsem svému sourozenci, když mě večer vyzvedl.

Po tom všem jsem spala něco přes dvanáct hodin, a druhý den jsem byla donucena svou kolegyní navštívit takzvanou "slučku". Bývalí spolužáci. Bylo jich trošku, a tři z nich jsem tam neznala. Jeden se dal, byl námi odhadnut na zženštilého, nebo teplého. Pak tam byl další, který měl jak se mnou, tak s Bony poněkud nenávistný rozhovor, kdykoli se objevil. Kvůli tmě jsem neměla tušení, jaký má ksicht, ale dělal ostudu blonďákům.

"A to je co za debila?" zeptala jsem se po tom, co třikrát zakopl a pořádně si zařval.

"A co ty se staráš, do piče?" zeptal se on a já se s pochopením plácla do čela. Pak se snažil urážet mou kolegyni, čímž mě nasral skoro komplet.

Ještě před tím jsme se s Bony snažily udržet při vědomí polonahého a ožralého Matese, který si zahodil tričko, a my se ho snažily nacpat aspoň do mikiny, jelikož si ten blbeček ustlal v kopřivách, v asi patnácti stupních a mokru.

Už před rokem jsem si slibovala, že tam nikoho ze zvratků tahat nebudu. No, tak jsem to udělala zase. I když to dalo dost práce… ten kluk je sice vyžle, ale pro dvě holky to byla tuna. Bony dvakrát šlápla do potoka. Chtěla po mně, ať jí svítím.

Svítila jsem, ale to bych nesměla jít druhá, což.

Doma jsem padla znovu hned do postele. Vůbec tak padám po každém dni. A dneska jdu taky. Už nemůžu.


A tohle je onen diplom, s podpisy všech spolužáků.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Sčítání

1, 2, 3, ...

Komentáře

1 Das Das | Web | 2. července 2013 v 0:15 | Reagovat

Ten diplom je naprosto božííí! :)
Vy jste s Ivánkem fakt trdla. :D :D
Ty známky Ti upřímně závidím. :) To já měla dvě trojky... :D
S kamarádem by se nám líbilo, kdyby se nám podařilo zařídit slučák, ale zatím to nadějně moc nevypadá, i když zájem by byl... kdo by odmítl možnost ožrat se, což... :D
Äkorát se bojím, že to dopadne podobně jako ten Tvůj - zas to někdo opravdu hodně, ale hodně s pitím přežene.. :/ :D

2 Das Das | Web | 2. července 2013 v 0:16 | Reagovat

Jinak pěkný nový vzhled, i když krapet víc smutný.. :)
P.S.: Nechápu, co máte proti paprice! kort  proti červený...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama