Červenec 2013

Zkouška lekavosti & rekord v Call Of Duty

25. července 2013 v 12:20 | Chii |  Deník
Mates, kterého jsme s Bony vytahovaly z vlastních žaludečních šťáv na slučáku, dělá, že mě nezná. Místo mé kamarádky N. si našel novou holku, o tři roky mladší. Nedivím se. Nikdo starší by se ho už ani nedotkl. Když N. nazval nehezkým slovem na p, kopla jsem do něj. Hodně. Škoda, že nebyl střízliv.

Za celých těch čtrnáct dní se dneska konečně trochu zatáhlo, a táta mi s tím chtěl udělat radost, tudíž mě v devět vzbudil, pyšně prohlásil, že koupil makový loupák, a ještě pyšněji mi sdělil, že je venku konečně krásně a spadlo i pár kapek. Žasnu nad tím, jak podezřele milý byl, a ještě víc nad tím, že si pamatuju, co říkal.
Do dvou v noci (ráno?) jsem nespala, proto jsem asi okamžitě nevyskočila z postele a neřvala radostí. To přišlo až pak, co jsem si s neskutečně šťastným úsměvem oblíkala mikinu. A momentálně si užívám, že je mi zima, protože jsem na zahradě dobrovolně zmokla. Rýmu už stejně mám, tak co. ^.^

Ovčáci čtveráci, špatné číslo & číhající slepice

22. července 2013 v 20:49 | Chii |  Deník
Yo, tak jsme se na tu prohlídku s Bony dostaly. Dobře, možná jsem si ji tolik neužila, protože jsem při celém výkladu musela myslet jen na to, jak mě bolí břicho, a chodit dvě hodiny po zámku v křečích není zrovna lahoda. Na nádraží, když jsem čekala na vlak, jsem byla půl hodiny. PŮL HODINY jsem tam poslouchala nějaké stupidní dítě, které FALEŠNĚ a BEZ PŘESTÁVKY vyřvávalo Ovčáky, čtveráky.

Včera jsem s rodiči a bratrem jela na zámek, který byl snad PRVNÍ (a že jich bylo sakra dost), u jehož prohlídky jsem si řekla: "Doufám, že to bude ještě nadlouho." A když baba oznámila, že jsme v poslední místnosti prohlídky, poprvé v životě jsem si pomyslela to nadmíru smutné "Né, už?"


Pravdivá výmluva, zákeřný šutr & rozhovory s rodinou

12. července 2013 v 20:30 | Chii |  Deník
Přes veškerou snahu jsme na prohlídku zámku nedorazily. Já se ale opravdu snažila. Své minimální zpoždění (oni snad poprvé začínali včas) vysvětlím svými slovy po tom, co jsem uviděla Bony, která mě ironicky nazvala šikulkou.

"Yo, yo! Přísahám, že za to tentokrát nemůžu já! Copak jsem někdy přišla někam včas?! A-a-a-a s Jarouškem nejdu a nedělej, že ty bys šla. A vůbec, může za to taťka. Ráno mu přivezli zboží a já ho musela uklízet - ano, JEMU přivezli zboží a JÁ ho musela uklízet," nadechnu se a snažím se ignorovat fakt, že jsem dosud nebyla přerušena.
"Pak jsem ještě odnášela pryč krabice, a přestože jsem hrozně spěchala, vyjeli jsme pozdě - on mě vzal totiž autem - a on jel strašně pomalu, protože žral jablko. Pak ho dojedl a místo, aby zrychlil, si vzal další. (To třetí jsem mimochodem schovala.)
Pak prudce zabrzdil a začal se rozčilovat, že cosi zapomněl doma, tak ať vypadnu a dojdu pěšky. Takže jsem zdrhala do zámku a přišla jsem o pět minut později! A vždycky začínali o čtvrt hodiny později než měli, takže to byl osud. Neměly jsme tam jít! Teda ty možná jo, ty bys to stihla..."

Jak unavit psa?

6. července 2013 v 23:21 | Chii |  Tobi

Strčte ho do auta!

Byla jsem z něj v šoku. Překvapivě jsem ho totiž nelovila někde u volantu, ale jen jsem na něj celou cestu zírala jak na zjevení, protože seděl u zadního okna a vzorně pozoroval ubíhající cestu. Za těch osm měsíců jsem ho ještě neviděla klidnějšího.

Koš pod schodami & milovník melounů

5. července 2013 v 21:19 | Chii |  Fotím
Nemohla jsem tomu odolat. Přes veškerou snahu to prostě nešlo. Dokonce jsem tím místem ani neprocházela, aby mě to pořád tak nelákalo. Nakonec jsem to vzdala; o půl jedenácté v noci jsem vzala psa, izolepu a nůžky a vydala se do města potrestat zločin vůči češtině. Byla to sranda. Toť jsou mé prázdninové noci.

Dorian Gray, Othello & Je Suis Désolé

3. července 2013 v 18:34 | Chii |  Fotím
Přeji nádherný den, smrtelníci.

Včerejšek jsem trávila v autě s tátou při prodávání sirupů a věcí tomu podobných. S tou obrovskou ledničkou, bílým Fiatem, jsme jeli rychle až hanba, a navzdory těm ohavným cestám jsme dojeli se všemi koly i poklicemi.
Bylo nádherné sledovat ubíhající krajinu a poslouchat u toho Marka Knopflera, to se musí nechat. I přes mou nechuť ráno vstávat po těch psychologických debatách, které jsem v noci s rodičem vedla.

Nenávidění miláčci, diplom & slučka

1. července 2013 v 18:27 | Chii |  Deník
Asi budu plakat. Právě mi totiž skončilo divadelní období. To byl vlastně jediný důvod, proč jsem si červen více méně užívala.

Shakespeare ve 120 minutách byl úžasný. Snad skoro jako to první představení. Až na tu výjimku, že tentokrát mi jednak přišlo, že se jeden z herců mstí za to, že jsme s Bony na koncertě komentovaly jeho… postavu. A jednak taky herci na konci rozdávali autogramy, u kterých jsme si tradičně stihly vysloužit trapný okamžíček, kdy jsme přistoupily k jejich stolu a všichni jsme se začali navzájem beze slova prohlížet.