Dočasný mír & Sněhová šikana

15. ledna 2013 v 17:22 | Chii |  Deník
Tímto dávám na vědomí, že jsem se stále nerozběhla proti zdi s dostatečnou vervou na to, aby mě to zabilo, a že stále žiju. Částečně je má delší absence způsobena chutí zdrhnout pryč a někam se zahrabat, zčásti proto, že bych psala samé pesimistické žvásty, které ale stále nevyšly z módy, jinak bych si taky mohla stěžovat na věci, na které si stěžuju pořád.


O nic jste nepřišli. Snad bych jen zmínila, že jsem ode dne, co napadla ta hromada sněhu, nepřestala šikanovat svého pejska, kterého ve sněhu topím, kdykoli uvidím příležitost. Taky jsem ho o víkendu donutila vylézt na prolézačky a strčila jsem ho ze zasněžené skluzavky. Jel krásně.

Po svém hysterickém výstupu, který probíhal zhruba ve stejnou hodinu přesně před týdnem, jsem si uvědomila, že takhle to dál nejde. Nechce se mi padat do deprese a pak se namáhavě škrábat ven a utéct od ní co nejdál. Ta svině je rychlá. Je lepší se schovat za rohem a pak jí nastavit nohu. Muhehe.

Nuže tedy, každé ráno vstávám s povzdechem "Ty volé…", oblékám se, pak roztáhnu závěsy, zhasnu lampičku a po tmě nahmatám kliku dveří. Po špičkách projdu kolem spícího bratříčka a zamířím do koupelny, kde se leknu, a následně do kuchyně, odkud padám již oblečená do garáže, z níž vyjdu rovnou na ulici, protože jsem příliš zbabělá jít kolem Tobiho, který by mě pronásledoval svým tradičním vyčítavým pohledem. (Všimli jste si, jak je ta věta ohavně dlouhá?)

Takže se vlastně nic nezměnilo. Až na to, že od té doby, co jsem přestala potlačovat své přirozené a občas možná trošku netaktní poznámky, se se mnou nebaví jedna spolužačka, protože si vzala jednu hovadinu, kterou jsem už zapomněla, velice k srdci. Je to už čtrnáct dní a ona si pořád hraje na uraženou v naivním domnění, že se jí omluvím. Stále se držím svého hesla, že sice jsem zodpovědná za to, co řeknu, ale nikoli za to, jak to lidi pochopí. Tudíž to bychom měli vztahy.

Jinak… tento týden píšeme písemky… pořád. Zítra to bude matika. První dva dny jsem zvládla velmi dobře, kdy jsem přestála jak tradiční poznámky (ať už na kabát, batoh nebo cokoli jiného), tak i ony testy na literaturu a biologii. Tak se jen modlím za to, abych přestála i zbytek týdne, kdy zítra budeme psát z onoho atraktivního předmětu, načež budeme mučeni při volejbale v tělocvičně, a nakonec (jako každou středu) nejspíš nastoupím do špatného vlaku a budu muset zase měnit stanoviště.
Nemluvě o čtvrtku, kdy mám v diáři zapsáno poznámku: Praxe - unudit se k smrti a dokonce nemluvě o pátku, kdy budu skalpována kufry studentů a celou cestu domů stát v nacpaném vlaku s nehezkým výhledem.
A ne… netvrďte mi, že mě čeká ještě pár takových let! Ticho!

Kéž by to fungovalo. Kdybych sežrala gumu, zmizela bych. No nebrali byste to? (Toť prosím aktuální myšlenka.)

Loučí se a objímá,
Vaše stále živá Chii.


P.S.:





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama