"Ty malej šotku!"

16. prosince 2012 v 21:20 | Chii |  Deník
Když jsem v pátek potkala ve městě bývalou třídní učitelku, byla mi společně s přáním krásných Vánoc rozdrcena ruka. Ta ženská na to nevypadá, ale má docela solidní stisk.

Dneska jsem při procházce s Tobim ztrácela nervy až nebezpečně rychle. Jak jsem si ještě nedávno stěžovala na to, že se nedokážu pořádně naštvat, tak dneska se mi to povedlo. Fakt nejsem ráda, když to štěně hňápne do bahna nebo něčeho podobně podezřelého a hned nato na mě skočí, odrazí se zpátky do bahna a zase se do mě obtiskne. Tak to jde do doby, než mu zdrhnu o kus dál, což on zřejmě stále naivně pokládá za hru a skočí po mně znovu. Tak snad mi odpustíte, když jsem na něj zařvala nejhorší nadávku, kterou jsem na něj schopná použít, viz nadpis. Pravděpodobně už to považuje za své druhé jméno.


Zase je neděle a zase na mě začíná padat ta nálada, která dokáže padat jen v neděli večer. Je to tak depresivní. Není to tak, že bych školu vyloženě nesnášela, já s ní více méně nemám takový problém (nebo si to jen namlouvám). Jde o ten pocit, že tam ještě budu chodit tak dlouho. Ne. Že je nás tam tak moc. Nebo že bydlím tak daleko a za boha nejsem schopná jít na intr. Je mi špatně jen při pomyšlení na to, co by mě tam potkalo. A já to nebudu riskovat. Naposledy, když jsem byla na intru, odešel můj nejlepší přítel. Tak mě nenuťte tam jít znovu. I když to byla náhoda, já to beru jako znamení, že nemám lézt kamsi do řiti a zůstat tam, kde jsem. To vstávání a dlouhé cestování je oproti tomu, co bych zažívala na intru, zanedbatelné.

Všímám si toho, že můj život už zakusil všechna stádia řešení problémů. To asi každého, ale já si to sepsala. Od prvního stádia do posledního - zkuste mi namluvit, že jste pořád u jednoho!

1) Jdu pomalu cestou, kde jsou zdi představující překážky nebo problémy. U každé se zastavím, velice složitě a pomalu ji ničím a domlouvám, pak jdu unaveně dál a mám pocit, jako by se můj život zastavil na místě.
2) Zdrhám, co můžu, každou překážku buďto obehraju jako ve fotbale s míčem, přeskočím ji, kličkuju jako šílená a ony se pomalu všechny shluknou a začnou mě pronásledovat, načež po mně zároveň skočí a já můžu bez výčitek říct, že jsem - lidově řečeno ve sračkách.
3) Pomalu se loudám, hned před první překážkou zničeně dosednu na zem a rozbrečím se jako malé děcko.
4) Bojácně se plížím vpřed, u každé překážky jen řeknu "Pššššt!" a pak na ni hodím plachtu a snažím se jí nevšímat a řešit něco jednoduššího.

Je zajímavé hrabat se takhle ve vlastních myšlenkách. Leccos mě překvapí. I když tohle zrovna není ten případ.

Přemýšlím nad tím, jestli jsem byla někdy na úplném vrcholu štěstí. Jako myslím, kdy se mi vedlo jak s rodinnými vztahy, tak přátelskými i nepřátelskými, jestli jsem byla v pohodě ve škole i ve vlastní hlavě. Nemůžu na nic přijít. A když už jsem na tom dobře, chybí mi jen to jedno. A v podstatě je to pořád to samé. Hlava nebo vztahy. Mysl vyhrává na celé čáře.
Asi jsem na svůj vlastní mozek příliš blbá. Já ho prostě nechápu. A on mě taky ne. Nechápu sama sebe. To zní hrůzostrašně. Fakt mám někdy pocit, jako bych v sobě měla parazita. Nějaké škodolibé stvoření, co dělá kraviny a mě nezbývá, než je svému okolí nebo sama sobě vysvětlovat.

A je to blbé, tohle soužití. Vůbec se mi to nelíbí. A tenhle článek se mi taky nelíbí. Už jsem dneska jeden psala, ale na papír. Všechno mi to dlouho trvá. Pochopím, když si na tuhle podivnou únavu a zpomalenost postěžuje moje rodička, která má pětačtyřicet let. Ale když - krucinál - když mi je šestnáct, jak budu vypadat za pár let?

Nějak více sním. Tím bohužel nemyslím spaní. Létám si v oblacích a někde vzadu po mně protivný hlas řve, že zem je už poměrně daleko, a jestli mě někdo vzbudí, pořádně si naryju držku. Mimochodem, vždycky mě někdo vzbudí. V drtivé většině případů jsem to já sama. Protože se probudím tím, že mě někdo vyvolá a já jdu k tabuli, kde jsem zkoušená z takových zbytečností, až je mi z toho na blití. Jako bych se probudila ve chvíli, kdy sednu do vlaku a jedu domů. Pozoruju pořád ty samé lidi a pomalu se o nich dozvídám víc a víc věcí. Vždyť stačí párkrát potkat naprosto neznámého člověka, vyslechnout pár útržků rozhovoru nebo si přečíst název knížky, kterou čte. A vím toho za chvilku poměrně hodně. Skoro mi přijde, jako bych ty lidi ve vlaku znala.

A to mě na těch cestách tak fascinuje. Možná proto se ještě držím a nezdrhám s křikem na intr. Můžu číst lidi a nikomu to nepřijde divné, protože ráno z okna vidím prd a na čtení knížky nemám dostatek energie nebo nálady. Tak jen hýbu očima a do mozku se mi zarývají i ty nejmenší detaily, které mi v životě sice budou na dvě věci, ale můžu se vymlouvat na trénování paměti nebo čehokoli podobného.

… Tomuhle se říká mistrovství v odbočování a zapomínání pravé podstaty věci. Nemám nejmenší tušení, o čem mělo tohleto vlastně být…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bony Bony | 17. prosince 2012 v 19:16 | Reagovat

Tvá nejhorší nadávka, jo? :-D Proč tomu po těch čtyřech letech s Tebou nemůžu uvěřit? :-D

2 Chii Chii | Web | 17. prosince 2012 v 20:27 | Reagovat

[1]: Má nejhorší nadávka na psa!

3 Bony Bony | 17. prosince 2012 v 20:31 | Reagovat

[2]: To vše vysvětluje. :-)

4 Das Das | Web | 20. prosince 2012 v 19:37 | Reagovat

Myslím, že důvod Tvé nadávky na psa je úplně stejný jako příčina toho, proč mám celý kabát od bahna. :D
Pošťourat se ve vlastních myšlenkách je někdy až moc děsivé..
S tím dojížděním nejsi jeidná.. Já na intr prostě nechci a nepudu tam, maximálně na vejšku. Město, ve kterém mám školu je autem vzdálené 30min, autobusem průměrně 45min. Je to šílené vstávat v 5:30, ale člověk s tím nic nenadělá a vstávají tak všichni. A to nemám nultou! 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama