Říjen 2012

Fotografka, co nerada býky

28. října 2012 v 20:24 | Chii |  Sny
Je to čím dál divnější. Možná proto to sem začínám psát. Ty nejpodivnější sny už mám snad za sebou. Jako třeba že mě honili cigáni na motorce, že jsem běhala s baseballkou po hřbitově a mlátila upíry, že nám v chodbě chcípl bezdomovec nebo že jsem zastřelila Vinnetoua... to by snad mohlo stačit.

Dnešní sen měl za následek mé časné probuzení, za což mu převelice děkuju. To naprosto vážně.

Od všeho trochu

26. října 2012 v 15:35 | Chii - chan |  Deník
Má poradkyně pro život (původně masérka, abych pořád nemusela k doktorce s natrhnutými svaly) mi sdělila, že trpím sebenenávistí. A že mi chybí partnerská láska. Málem se mi z toho chtělo brečet.

Meflechosan, Míček v čele & Mazlík

24. října 2012 v 19:51 | Chii - chan |  Tobi
Mí drazí, konečně je středa. (Ano, opět mám za to, že je čtvrtek.) Dnešek byl pro mě obzvlášť nebezpečným. Kdykoli mí spolužáci odjíždějí z intru, nejméně patnáctkrát mě přejedou kuframa, taškama a ještě si na mě šlápnou. V neposlední řadě mě dneska spolužák Pavel při hraní ping pongu knokautoval, když mi přímo do čela (těsně nad levé oko) vpálil míček. Ono se to nezdá, ale docela to bolelo. Pak se po mně začal sápat, prý ať se nebráním, že se chce ujistit, že se mi nic nestalo a že se bojí, že ho zabiju. Tak jsem ho objala s tvrzením, že mu odpouštím. Těžko říct, jestli jsem to myslela upřímně.

Ticho, detektivky & Plameňák

23. října 2012 v 18:26 | Chii - chan |  Deník
Dneska má Teddy svátek. Je mi smutno. Pořád. Nějak se nedokážu soustředit na věci, které by mi dělaly radost. Je to těžké. Místo, kde lehával, začíná zarůstat trávou. Zapálila jsem svíčku. A vůbec je mi divně.
Dokonce ani nechci poslouchat hudbu. Ticho je teď vzácné. Mám ráda ticho. Je takové mírumilovné, klidné. A potřebuju ho. Po dni v blázinci, kde přes sebe řve 33 pubertálních neandrtálců, je to balzám.

Shrnutí stavu fyzického i duševního

22. října 2012 v 17:47 | Chii - chan |  Deník
Když se někdo probudí s výkřikem "GOLGIHO aparát z těla buňky vylučuje škodliviny!", je už asi vážně něco špatně. A když někomu ze školy hrábne hned druhý měsíc, je taky něco špatně.

Celý pátek jsem se těšila na odpoledne. Samozřejmě se všechno posralo.
A jestli něco nesnáším víc než přecpané vlaky, tak jsou to přecpané autobusy.

Nejedno překvapení & Dopad stesku

17. října 2012 v 18:03 | Chii - chan |  Deník
Slyším to pořád dokola. "Musíš si věřit, musíš mít větší sebevědomí!" A jak, prosím vás? Zrovna v pondělí odpoledne, když jsem se vracela domů, jsem potkala kluka s jeho kamarády. Má asi tak dvanáct… nebo čtrnáct. Nevím. Normálně jsem kolem něj procházela a on:
"Ahój, nééé? Seš hnusná, fuj! I ten pes je hezčí než ty!" A ukázal na svého bígla, hned nato řval dál, ale to si nepamatuju. Zastavila jsem se. A najednou mi ho bylo tak strašně líto. Požádala jsem ho, aby přišel ke mně a zopakoval to. Nepřišel, jen dál řval, jak jsem hnusná.
Nevím, z čeho jsem byla překvapená víc. Že má vůbec drzost na mě takhle pořvávat. Že s TAKOVÝM ksichtem má tu odvahu říkat MNĚ, že jsem hnusná. Že se opovažuje se mnou takhle mluvit, když neví, čeho jsem schopná. Že na mě sprostě řve, přestože mě nezná.

Stupidní rezervace & Nervy v kýblu

13. října 2012 v 12:12 | Chii - chan |  Deník
Kde jsou ty časy, kdy pro mě byl jeden debilní referát nebo slohovka jednoduchou výzvou, příjemný úkol, nic namáhavého. Do řiti, kam se to podělo? Proč mi to dělá všechno takový problém? Mě už z té školy hrabe. K ránu se mi zdálo, že je pondělí ráno, já se podívám do diáře… PONDĚLÍ - BUŇKY- TEST. Tolik mě to vyděsilo, že jsem se probudila a začala se shánět po diáři, kde bylo napsané to samé. Ale je sobotní poledne a zítra se na to podívám. Přřřísahám, slibuju!

Faulující schody & Tobi kaskadér

12. října 2012 v 11:30 | Chii - chan |  Deník
Má kondice je den ode dne horší a horší. Za měsíc a dvanáct dní jsem byla už třikrát u doktorky, protože jsem tradičně umírala bolestí. Včera měl můj vlak zpoždění, proto jsem při přestupu běžela jako o život a schody brala po dvou. A ty poslední dva horní schody, které jsem přeskočila, byly osudné. Dopadla jsem na obě nohy, a v tu ránu mi břichem projela tak nesnesitelná bolest, že už jsem si málem volala sanitku. Dokonce jsem ucítila, jak něco prasklo nebo se natrhlo. O to víc jsem byla v šoku. Co se dá v břiše natrhnout?

Překvapivě sval. Vážně, kdybych byla těhotná, myslela bych si, že mě chce to dítě normálně prokopnout. Ne, že bych měla zkušenosti. Do vlaku jsem vlezla málem po čtyřech a dopadla na sedadlo vedle malé holky. Na chlapa, který na mě do té doby zíral jako na zjevení jsem vytvořila tak zoufalý a bolestný výraz, že se chudák musel otočit. Co kdybych náhodou chtěla pomoct. Křičící


Ostuda drah & Soutěž o sedačku

8. října 2012 v 18:12 | Chii - chan |  Deník
To byla snad ta nejmizernější cesta vlakem, jakou jsem kdy cestou ze školy absolvovala. Tak ve V. jsem čekala dvacet minut. Pak jsme se všichni nasáčkovali do dvou malých vagonů, všude bylo plno a nedýchatelno. Takhle jsme seděli dalších deset minut, pak nás posunovači s průvodčí vykopli zpátky na nástupiště a s vlakem odjeli pryč. Za dalších deset minut přijeli se čtyřmi vagony, ale průvodčí hned na všechny zařvala:
"NENASTUPUJTE!" A posunovač pak smířlivě ukázal na poslední vagon.
"Jen do toho posledního můžete…" Nemusel to říkat dvakrát.

Ave Caesar! & Posera

6. října 2012 v 16:09 | Chii - chan |  Deník
Tak to bychom měli týden. Vždycky, když nastupuju do vlaku, napadne mě, že bych o tom mohla klidně napsat, jak je to vlastně kouzelné. Když se dva kluci setkají při nástupu, pak oba ustoupí, pak zase krok dopředu… je to tak nádherně rozpačité (a roztomilé!), když se nemůžou domluvit, kdo půjde první.

O škole bych se taky mohla zmínit. Tentokrát jsem nikam zdrhnout nemohla, ani kdybych chtěla. Ve středu jsme hráli v tělocviku zase pétanque. Normálně mě to házení koulí baví víc, než bych kdy řekla.