Květen 2012

Útěk z Afghánistánu a nakopnutí od rodiče

29. května 2012 v 18:14 | Chii - chan |  Deník
Matka mě dneska nakopla. Prý: "Nebuď nasraná!" a kop. Já nemám být nasraná? Vlastní matka mě tady šikanuje. Pak mi laskavě sdělila, že se tvářím jako bych zdrhla z Afghánistánu. Pak odmítla mé vysvětlení, že se NETVÁŘÍM, ale zkrátka je to MŮJ KSICHT. Tak těžké to snad není.

Od rána trávím den v autě, v malé červené Toyotě Yaris, přezdívkou Hercule Poirot. Jela jsem do R. k lékařce. Poslední hodinu francouzštiny jsem nestihla a vysvědčení nemám. Snad se mi povede ho někdy dostat, moje učitelka je totiž zdaleka a sem jen dojíždí na hodiny.

Scénář blogu a prázdnin

27. května 2012 v 17:36 | Chii - chan |  Deník
S mými procházkami je to čím dál horší. Mě by to jako bavilo, kdyby tady byl hezký les bez skládek odpadů, kdybych na poli nepotkávala úchyly, kdyby nesvítilo slunce, kdyby nebylo takové vedro, kdyby tu nebyl potok ucpaný mrtvými rybami, kdybych nemusela chodit do lesa přes dvě ulice plné uřvaných psů, kteří nebyli v životě venku, takže jsou vzteklejší než obvykle… kdyby.

Ani tu nemám kam jít a vždycky narazím na nějakého blbečka s motorkou nebo traktorem nebo kreténa, co se s MÝM PSEM začne mazlit jako by ho znal celý svůj život nebo mě napadne kupa hmyzu a v neposlední řadě sebou švihnu do bláta, kam mě pes ještě zadupne, abych ladila.

Polštáře, sůl a úchylka

23. května 2012 v 18:10 | Chii - chan |  Deník
Já: "Jdu s Teddym ven! Pryč! A už se nevrátím, abys věděla!"
Máti: "Dobře… ale toho psa přiveď zpátky."

Bratr 19: "Jano, nemůžeš mě přece pořád stírat!"

Všichni: "Ty úchylko!"

To jsou poslední dobou věty, které slýchám (nebo používám) až nebezpečně často. Zvlášť ta poslední se stala oblíbenou.

***

Ale abych dodržela tradici a začala si stěžovat… svítí slunko. Pořád. A pálí. Bolí to.
Ve škole pořád píšeme "písemečky, testíčky a prověrečky". Nebaví mě to. Deváté třídy se testují na matiku, češtinu a angličtinu. To mě taky nebaví.
Chemikář je senilní dement.

***

Dokonalé divadlo vs. Debilní hokej

20. května 2012 v 21:35 | Chii - chan |  Deník
Hokej. Téma, které mě sere čím dál víc. Všude poskakující blbečkové s českými vlaječkami. Chlast, řev, tlačenice, zase vlajky, počmáraný ksichty a zase vlajky. A MNĚ se říká, že nejsem normální?!

Je to ale téma, ze kterého se dá vytěžit víc. Dneska byla hromadná "oslava" narozenin bratra 19, otce a máti. Ti všichni mají narozeniny v květnu. Byl zelený dort ve tvaru čtyřlístku. (Vždycky jsem se divila, proč nemám ráda tyhle dorty. Dneska jsem si zase vzpomněla. Je to hnus.)

Maskenball, nedobrovolná teta a modré hrábě

18. května 2012 v 22:26 | Chii - chan |  Deník
Někdo nejmenovaný mě pořád nutí cosi psát. Já přitom prakticky nemám o čem. Ať už píšu o čemkoli, vždycky do toho článku nacpu i názor, že je všechno v prdeli, taky seznam toho, co mě sere a že je mi zima nebo jsem se zase nevyspala.

To všechno podtrhuje fakt, že jsem chodila celý tento týden do školy. Jak dlouho už se mi tohle nepovedlo? Vždycky to bylo buďto pár hodin nebo rovnou celý den… někdy dva dny. Ale tento týden - jaký to úžasný pocit - jsem protrpěla celý. (Nebudu se zmiňovat o té kupě týdnů, co mě ještě čeká.)

Druhé křtiny andulky

17. května 2012 v 20:56 | Chii - chan |  Deník
Ať už spím jakkoli dlouho, nikdy se nedokážu vyspat. Ráno vstávám jako na popravu. Jako vstávání mi dělalo problémy sice vždycky, ale nikdy ne takové. Navíc mě z té postele vždycky cosi vystrčí na zem - to budou ty čtyři polštáře. Asi. Musím si holt vybrat - buďto rychle usnout nebo nemoct usnout, ale vyspat se. S přecpanou postelí, že je tam pro mě sotva místo - kvůli kupě polštářů (miluju polštáře!), peřin a dek, se nevyspím, ale usnu hned. S prázdnou postelí neusnu do rána, ale při vstávání jsem čilá. Téměř čilá - natolik, že nepadám na zem únavou už u dveří, když mířím do kuchyně.

Notes Nasranosti - č.1

15. května 2012 v 21:05 | Chii - chan |  Deník
Co je to za stupidní zvyk, chtít po mně něco asi dvě vteřiny po tom, co si sednu nebo lehnu? Například po dnešním celém dni, kdy jsem neměla ani hodinu na vydechnutí a musela jsem pořád někde být - většinou na druhé straně města, jsem si s dovolením asi před půlhodinou sedla k počítači, který byl hezky čerstvě zapnutý. Na stole byl čaj, v obýváku hrála televize, na níž hleděl bratr a já si sedla do toho bezvadného křesla. A sotva jsem si otevřela složku s mým jménem, uslyšela jsem prásknutí dveří s otcovými slovy:
"To nádobí!!!"

Co to jako je?!

11. května 2012 v 20:45 | Chii - chan |  Deník
Máti napekla linecké, bratr měl ve středu 19. narozeniny, otec prodal Toyotu Avensis, druhý bratr se ještě neozval, babička mi šlohla fotky, na kterých jsem s kamarádkama (bez mého vědomí!) a já jsem opět napůl onemocněla.
A co jsme zjistili?
Máti: Že je květen.
Bratr 19: Že má 19 roků.
Bratr 21: Že v pralese není signál.
Otec: Že nemáme prachy.
Babička: Že životně nutně potřebuje moji fotku.
Já: Že zase umírám.

"Proč mi voláte?!" "A vy?"

8. května 2012 v 21:20 | Chii - chan |  Deník
Lidé okolo mě od mé maličkosti vyžadují pořád nějakou pozornost. Vážně už je problém mě nechat kolem jejich důležitých osobností prostě a jednoduše projít?

Nedávno to byl den, kdy jsem šla na autobus, abych jela na tzv. "zábavu" (kde nebylo zábavného nic) s Bony do jiného "města". (Tedy stejné díry.) Když už jsem byla nedaleko autobusáku, spatřila jsem naproti sebe ženskou s kočárkem a malou holku. (Dceru?)

Rychlé a Zběsilé Sin City plné Bastardů

5. května 2012 v 23:29 | Chii - chan |  Deník
Je mi nějak podivně. Možná to bude tím ještě podivnějším filmem nebo únavou. Nebo mě nakazil bratr. Nevím.
Abych se vrátila zpátky k tomu filmu, Rychle a zběsile, varuju vás - jestli jste to ještě neviděli, tak to ani vidět nechtějte. Pokud je pro vás pastva pro oči polonahé holky u strašných "aut", zkuste to, ale pak mi neříkejte, že jsem vás nevarovala.