Prosinec 2011

"...a rozbila si hubu."

30. prosince 2011 v 18:07 | Chii - chan |  Deník
A zas je celý den v prdeli. To snad ani není možný.
Navíc jsem ze dneška absolutně mimo... otec měl totiž (ale musím zaklepat) až přehnaně dobrou náladu. Třeba ve městě, když jsme byli nakupovat, předstíral, že padá dozadu pod vahou balení kofoly, pak se při chůzi kroutil, když hledal hořčici.
Když jsem zaletěla narychlo do knihovny, vyzvedl mě... totiž "vyzvedl", jelikož tím autem ani nezastavil, abych mohla civilizovaně nastoupit. Řval po mně, že pospícháme a ať naskočím nebo mám smůlu. Nakonec jsem to světe div se opravdu dokázala a do toho auta naskočila za pomalejší jízdy. Dostala jsem záchvat smíchu, pochopitelně.
(Ještě předtím jsem si totiž na schodech v knihovně úspěšně rozbila hubu, když jsem zapomněla pokrčit nohu při scházení.)

"Blbá cibule!"

27. prosince 2011 v 22:26 | Chii - chan |  Deník
Včera jsem byla opět přesvědčena o faktu, že mě Bůh nemá rád. A to ani nemusí existovat na to, aby mi ze života s klidným svědomím a s úsměvem dělal peklo.
Otec mi ten den vlítl do pokoje v devět hodin ráno s hysterickým: "Vstávej! Pomůžeš mi se snídaní."
Nemyslel, abych mu pomohla to sníst, ale udělat - nebuďte naivní. Vstala jsem asi o deset minut později, což je na mě jen tak mimochodem chvályhodný rekord.
Do kuchyně jsem se doplazila málem po čtyřech ještě se zavřenýma očima. To už bylo 9:15. Krájela jsem zeleninu, ale cibule si vysloužila odchod mých nervů. A slz.

...Vánoce?

25. prosince 2011 v 16:32 | Chii - chan |  Deník
Já se vážně nepoznávám. Určitě jsem to já? Potkala mě opět taková ta podivná, vlídná (podivnost a vlídnost jsou v mém slovníku to samé) nálada, kdy mě nenasere absolutně nic a jen se usmívám jako blbeček.
Vlastně je to vzhledem k těm svátkům fajn, protože ani o těch nedá rodina pokoj a s nepřetržitou vytrvalostí mi brnká na nervy.

Nejde ani tolik o tu náladu jako spíš o to, že bez keců snáším výlevy mého bratra 18, taky že dokážu celý den zabít hleděním do prázdna nebo děláním něčeho užitečného, což je u mně na pováženou.
Když na mě rodiče řvou, většinou se přizpůsobím jejich náladě a řvu na ně taky. Jen aby jim to nebylo líto.
Teď si na mě můžou řvát jak chtějí, ale já se stejně křením jako retard.

Debata s němou matkou

20. prosince 2011 v 19:44 | Chii - chan |  Deník
Opět jsem se přesvědčila o své nehorázné debilitě. Tentokrát jsem na sebe opravdu nasraná, jelikož na koncertě ZUŠ jsem dusila smích při minutě ticha za V. Havla.
Není to tím, že by mi něco přišlo vtipné, a měla jsem náladu docela na hovno. Jenže to je něco, co nikdy nepochopím, smát se v těch nejnevhodnějších chvílích... opravdu se za to nemám zrovna v lásce. :(
Ale ti kreténi za námi byli horší.

Nechutné doporučení

19. prosince 2011 v 19:23 | Chii - chan |  Deník
Přiznávám se ke svému zločinu. Jela jsem místo do školy - do školy. Do Olomouce.
V osm hodin jsem už byla ve vlaku a jela jsem do H., tam jsem přestoupila a jela rovnou do O. Tam jsem měla nehoráznou hrůzu z toho, že si budu muset kupovat lístek na tramvaj, tudíž jsem šla z hlavního nádraží pěšky k tržnici. Ve městě jsem pobyla společně i s prohlídkou školy takové čtyři hodiny.
Pak jsem se konečně odhodlala si koupit lístek na tramvaj a jela jsem na konečnou, kde jsem bezmála další tři hodiny byla u babči.
"Nemáš hlad? Co jablko? Jsou dobré! Proč nám tady vůbec netopí, darebáci jedni? Nechceš něco k jídlu? A jak u vás je? Co doma?"

Uff... o půl třetí jsem zdrhala na tramvaj, naskočila jsem a: "Kurva, kam to vůbec jede?!" Ta holka s chlupatou čepicí se tvářila nechápavě a radši předstírala, že telefonuje.

Projížďka v nákupním vozíku

17. prosince 2011 v 22:31 | Chii - chan |  Deník
Ráno jsem vstala... brzy. Já - a brzy! Hned v kuchyni byla matka a otevřela údivem pusu, že jí málem vypadl chleba.
"Ty-ty..." začla koktat. Já se mezitím vrhla na kafe na stole, pak mi ale došlo, že je otcovo. Mě aby někdo udělal kávu? Ha-ha-ha. Mě hned bylo něco divnýho.
Nakonec jsem si ji musela udělat sama, fňuk.

Do Zlína jsem se vydala ve 12:10 autobusem. Jela jsem tou nejdebilnější cestou, takže místo dvaceti minut to byla hodina a půl. Vážně lákavé, čichat tam toho čokla malýho a prdící děcko!

Příjemný spolucestující

16. prosince 2011 v 23:38 | Chii - chan |  Deník
Ó bože, lucifere, všichni andělé a démoni co jen (ne)jste. Proč?! Jak jste mohli dovolit, abych dostala z diktátu dvojku?! To je tak potupné a hanebné!
Dost keců.

Ale vážně, málem mě to dostalo pod lavici. Tolik hrubek jsem jakživa neudělala! Fuj, fuj, fuj. Blé. Celý den jsem z toho vyděšená a čekám se sepjatýma rukama, až se probudím.

"Sím vás", neberte to vážně.

°°°

Nemusíte ani marnit čas, abyste se mě ptali na můj duševní stav - jsem naprosto v pořádku. Jen je to tou podivnou náladou, kdy se dokážu i na lidi, co mi moc nevoní, pověsit a říct jim, jak je mám ráda, ačkoli se málem zalknu svou odpornou lží. (Nejen ta lež je na mě odporná, vy naivkové.)
Kde je bratr? Musím toho využít.

Bezbranné dítě

15. prosince 2011 v 19:40 | Chii - chan |  Deník
Téměř po týdnu stráveného posloucháním, jaký jsem debil a že klepu nohou, protože mám nedostatek sexu, (tvrdí Bony), se k vám vracím, protože mě už dále nebavilo poslouchat každodenní povykování ze strany mé drahé kamarádky B.: "Očekávám článek! Tak ho napiš! Čekááám!"
Navíc jsem se teprve teď dostala k počítači. Absťák byl sice vidět, ale hysterické výlevy se nekonaly, byla jsem na to moc unavená.

Vidina budoucnosti

10. prosince 2011 v 13:49 | Chii - chan |  Deník
Jsem tady jen kvůli výčitkám svědomí, a i to mě zavedlo na nápad, abych si pořídila domácí zpovědnici. Jenže kde vzít toho někoho, kdo by byl ochoten to za malou almužnu poslouchat? Nebo lépe - zadarmo?
Toho člověka jsem našla v matce, když se včera asi o půl jedné v noci snažila usnout, já ležela vedle ní a žvanila jsem a žvanila. Máme to vyzkoušené, moje kecy každého spolehlivě uspí. Každého, dokonce i mě.
Ze zpovídání se milované mamince zbyla jen podivná a trapná samomluva, která mě donutila jít hezky k sobě do pokoje. Stejně jsem ale neodpustila od nápadu soukromé zpověnice. Opravdu bych ji potřebovala. Takže jestli mi někdo chcete koupit k Vánocům potřebný a praktický dárek, sežeňte mi zpovědnici. Zas tak drahá být přece nemůže. :)
Nebo rovnou celý kostel. (I když to je kapku zbytečné - stejně skončím v pekle.)

"Přátelské utkání"

7. prosince 2011 v 13:17 | Chii - chan |  Deník
Nechce se mi psát, nechce se mi dělat vůbec nic. Už zase.
Tyhle stavy své milované a neposkvrněné duše vážně nenávidím. A nejen duše, ale i těla. Jak jsem informovala, včera jsme hráli onen osudný zápas - pardón - přátelské utkání ve fotbale. Nechápu jejich definici slova přátelská.
Můžu o sobě říct, že jsem přátelská, když někoho nakopnu víc jak třikrát a dupu mu pravidelně po nohou nebo s ním házím o zem?