Listopad 2011

Taneční v prdeli

29. listopadu 2011 v 19:21 | Chii - chan |  Deník
Dnes se opět v tělocviku tančilo. Tentokrát jsem ale s tanečníkem neměla trpělivost, nakopla jsem ho, a šla si sednout. Učitelka na mě kvůli tomu začala ječet, ale byla jsem tak nasraná, že jsem jí jasně řekla, že ODMÍTÁM tančit, jelikož mi nepřijde správné, když se jako jediná ve dvojici snažím zládnout kroky. A to už mi to šlo.
Učitelka tanečníka potom přitáhla, prý, ať se mi omluví a vyzve mě k tanci. Ten vypadal jak vyděšené kuře, když na něj učitelka řvala, ale vyřešila jsem to tak, že jsem na učitelku (bohužel) zaječela, že tančit prostě nechci a jeho jsem rádoby vznešeným a povzneseným gestem poslala zpátky. Bral to jako vysvobození a zdrhnul.
Po zbytek vyučování jsem mu z lavice shazovala věci na zem. Šla jsem k umyvadlu, shodila jsem pouzdro. Šla jsem zpátky a on: "Počkej, udělám ti radost." Zvedl pouzdro a nechal mě, abych ho znovu shodila. Jak milé.
Ne, že by si to vyžehlil, hodlám se mu mstít ještě hodně dlouho po tom. Není nad pomstu, která nikdy nevychladne. Ach.

Kalendář obsazen a dobyt

28. listopadu 2011 v 21:17 | Chii - chan |  Deník
Má rodina začíná mít velice podivný zvyk - psát voloviny do mého (!) osobního (!) kalendáře. Nechápu, co je to za novou módu, ale měli by si najít druhé zaměstnání, protože když je pro ně zábava v mém kalendáři číst: Zámek, doktorka, knihovna, zámek, zámek, knihovna, odpolední, francouzština, zámek, doktorka, knihovna, koncert, třídní schůzky, valčík, zpravodaj, matika - test, den otevřených dveří,... tak jsou na tom hodně... hodně špatně.

Zlá polovina na povrchu

26. listopadu 2011 v 18:56 | Chii - chan |  Deník
Pátek
Mám všeho dost. Jen k tomuhle jsem se musela doslova a do písmene dokopat. Nic nechci dělat, jsem nad hlavu zahrabaná v úkolech a ve sračkách. (Ale to ne zas tak doslovně.)
Dokážu dvě hodiny v kuse zírat na popis toho, co mám dělat, ale neudělám ani ň. Nedokážu to. Můj mozek odmítá spolupracovat.

Nechce se mi psát realitu, protože pak mám problém se sněním. A v poslední době nedělám skoro nic jiného, než ležím s hlavou na stole a nechám zdrhnout myšlenky až kdo ví kam. Mnohdy za tento stav děkuju Bohu, ale obzvláště učitelce němčiny to zřejmě vadí.
Když se člověk pořád přetvařuje, je pak těžké dát opravdu najevo svou náladu. Není to ani nálada, je to stav.
Nedokážu ho ovlivnit.

Srdce na kusy

22. listopadu 2011 v 18:16 | Chii - chan |  Deník
Je mi vážně do pláče. Nevím, co to má znamenat. Je to opravdu prokletí? Chce snad Bůh, abych nacházela ptáčata a viděla je umírat? Proč je nacházím, když jim neumím a ani nemohu pomoct?
Právě jsem přišla z francouzštiny. Cestou jsem našla malinkaté ptáče sýkorky modřinky, jak se plácá u silnice. Neumělo lítat, jen dělalo kostrbaté kotrmelce a zoufale se snažilo vstát.
Vzala jsem ho domů, do krabice. Zůstal tam ale jen chvilku, hned nato jsem ho pustila. Bylo mi ale jasné, že dlouho žít nebude.

Opeřený případ

18. listopadu 2011 v 17:39 | Chii - chan |  Deník
Čtvrtek

Začínám si myslet, že je to mé prokletí. Nebo Dar?

Právě jsem přišla z procházky s Teddym. Když jsem byli na poli, on se z ničeho nic rozběhl a skočil po něčem, co vypadalo jako opeřená kulička. Ta před ním zoufale skákala dál a ječela u toho. Já po tom psisku hodila vodítko a běžela na záchranu podivného tvorečka.
Trvalo mi hodně dlouho ho chytit do čepice a párkrát mi i zdrhl, ale konečně jsem si ho mohla prohlédnout. Byl to pták, podobný pěnkavě, ale pěnkava to nebyla. Každopádně mi přišlo, že má něco s křídlem, tak jsem ho vzala k nám na zahradu.
Matka mi okamžitě řekla, že taková je příroda a ať toho ptáka pustím. Byl to rozkaz. Ona nenávidí tuhle mou vlastnost, tahat zvířata do domu. Nedivím se jí, ale mohla by ukázat trochu více lidskosti.

Tohle se mi stalo už třikrát. Když jsem byla menší, našla jsem vypadlé mládě vrabčáka z hnízda. Po několika letech na mě ze stromu spadl další mladý vrabčák. Doslova, spadl mi přímo do náruče. A teď... a teď tohle.

Šílený internet

16. listopadu 2011 v 18:54 | Chii - chan |  Deník
Asi mi z toho počítače brzy šibne kompletně. Mám prohlížeč Opera, ale pořád mi to sem cpe okénko s nápisem:
"Zjištěno pomalé připojení. Aktivujte Opera Turbo." Když to udělám, je to připojení ještě pomalejší a já pak zbytečně omlátím svou ubohou hlavu o ještě ubožejší stůl.

"Soused, záchranka, zase."

14. listopadu 2011 v 18:39 | Chii - chan |  Deník
Opět jsem zažila jednu z nejhorších nocí svého života. Jak je některým známo, mám velké problémy s usínáním. A ještě větší, když jdu spát v neděli večer a musím logicky vstávat v pondělí ráno. (Nenávidím pondělky!)
A jak je málokterým známo z dřívějšího článku, už jednou mě vzbudil soused svým hysterickým: "Zavolejte záchranku!"

Témata důchodců

13. listopadu 2011 v 21:25 | Chii - chan |  Deník
Byla jsem s Nomi v nové kavárně. Valný dojem to na mě zrovna neudělalo, jelikož ty ženské, co to tam vedou, mi byly nehorázně nesympatické. Já jsem fakt žasla. Tak my jim tam udělaly kšeft za... stovku a ony se k nám chovají, jako bychom je obtěžovaly. To jsme tam neřvaly my, nýbrž ty malé pitomé dětičky. Ale zase na druhou stranu, když ti haranti odešli, bylo tam nepřjemné ticho a už vůbec žádné soukromí, protože se to tam všechno rozléhalo a navíc tam ta stará baba začala luxovat, čímž nás definitivně vyhnala.

Řeči mezi řečí

9. listopadu 2011 v 16:03 | Chii - chan |  Deník
Ty jó... pořád mi nemůže dojít, co měl ten předešlý článek znamenat. Co už, jednou vážná, podruhé ne...

Ale abych to shrnula, včera jsem byla s Nomi ve francouzštině. Od půl paté jsme byly... ehm... na hřišti... a... jak to říct, aby to nepůsobilo tak neprofesionálně a švihle? Zkrátka jsme tam běhaly jak idioti, tlemily se na celé kolo a houpaly se na lanech. Musím zmínit i tu úžasnou "lanovku", na kterou si sednete a jedete! Zkoušela jsem to několikrát a vždycky jsem u toho ječela jak kretén: "Íííhííí!"
Nechtěla bych zapomenout ani na ty výrazy malých dětí, který tam seděly a zíraly na nás s bradou málem na zemi.

"Ště... ště... štěně!"

6. listopadu 2011 v 20:32 | Chii - chan |  Deník
Já... já se dneska probudila sama! Tak trochu. Vážně mívám podivné sny, a u mnohých po probuzení nevím, jestli se to stalo nebo ne. To je na dvě věci, když člověk neví, jestli žije nebo ne.
Proč se vždycky probudím těsně před tím, než mě někdo zabije nebo než se něco stane?

Nedávno, ve škole při cestě do chemie, na mě a na Bony zase skočil ten blbeček z 9.B a strkal nám pod nos nějakou průkazku, jak on tvrdil, tak řidičák. Bony se ho snažila ignorovat a poměrně úspěšně se mu vyhnula.
Já se neudržela, a tu průkazku jsem mu vyrvala z ruky. (Samozřejmě jsem se řízla, ale nedala jsem to radši znát, hehe.)
Málem se mi tam rozbrečel a plačtivě křikl: "Vrať mi to, ty svině!" To mě rozesmálo natolik, že mi tu průkazku nakonec vyrval z ruky.
V chemii už taková prdel nebyla...