Říjen 2011

Krteček vs. Krakonoš

28. října 2011 v 15:22 | Chii - chan |  Deník
Ráno mě vzbudila sekačka. Ne, abyste si to vyložili špatně, neskalpovala mě. Bohužel - zatím. Vlastně by to bylo docela milé probuzení oproti vyražení dveří od otce nebo bratra. Totiž, plánuju tam dát ceduli: "Nezabíjejte mě!" Ale jsem smířená s tím, že udělají pravý opak. Jako vždycky, když je o něco mile požádám.

Vražedně krásný sen

27. října 2011 v 18:18 | Chii - chan |  Deník
Vzbudil mě otec. O půl deváté vletěl do pokoje a zařval: "Vstávej!" Byla jsem natolik ospalá, že mi bylo jedno, jestli budu drzá:
"NE!!!" odpověděla jsem miloučce a užuž jsem se chystala házet polštáře a pantofle, když za sebou otec práskl dveřmi a já se probouzela asi po deseti minutách, než jsem se o půl jedenácté vyhrabala z postele.

Mstivá maminka

26. října 2011 v 15:27 | Chii - chan |  Deník
V noci se naše popelnice rozhodla vzbudit všechny v domě. Spadla. A přímo pod mým oknem, mrcha.

Ráno se mého buzení ujali všichni členové rodiny s výjimkou Teddyho a bratra 18. Totiž - jako první vrazil do pokoje otec a popadl notebook, který do té doby naivně spinkal na mém stole. Otec samozřejmě nezapomněl vyrazit dveře a na můj zděšený pohled s otazníkama nad hlavou jen nevinně prohodil: "Co je?"
Nic, tatínku, jen jsi mi přivodil lehounký infarkt.

Nejeden kolaps za den

25. října 2011 v 20:22 | Chii - chan |  Deník
Zažívám takové slabé, ale přitom poměrně těžké období, kdy jsem líná i ležet. NECHCI ležet, nechci sedět, nechci stát, nechci spát, nechci číst, ani být na tom počítači. Nechci ani žádný film, knihu nebo časopis. Všeho mám dostatek - i času! Ale nedokážu toho využít. Možná je to kvůli té "poloviční nemoci", která se zhoršila natolik, že jsem ani v pondělí ani dnes nešla do školy. Říkala jsem přece, že chci umřít důstojněji než ve škole.

Poloviční nemoc

22. října 2011 v 21:51 | Chii - chan |  Deník
Dnešní ráno začalo velice - velice neobvykle. Probudila jsem se totiž z vlastní vůle.

Ale abych udala důvod svého momentálního rozpoložení - je mi nanic a přitom jsem v McPohodě. (Toho Mc si vůbec nemusíte všímat, bez oné informace týkající se vysvětlení přežijete.)
Totiž - jsem napůl nemocná, což je má noční můra, která mě pronásleduje po celý život. Zkrátka se cítím mizerně a přitom dělám všechny obvyklé věci, které dělávám i když je mi vcelku fajn. A to mě pořádně sere. Má nejmenovaná spolužačka jednou zakašle a její matka ji málem veze do nemocnice - nebo rovnou na pohřeb. Nevadí mi, že mě matka nenechává při takovýchto debilních stavech napůl nemoci doma, vadí mi, že mě pošle do školy i s horečkou. Ale to je taky jen detail.
Pokud jde o mé drahé příbuzné - bratránka a sestřenku (ty nejmenší, brrr), tak ti v životě nešli nikam pěšky. A to ani ti druzí příbuzní.
Ale pokud jde o to, když jsou nemocní, nejdou do školy, zato pak celý den otravují u babči nebo u nás doma.
To je super život.

Jablečný mstitel

19. října 2011 v 17:27 | Chii - chan |  Deník
Pondělí
Při hudební výchově jsem byla nucena řvát na Bony a spolužáka, kteří do mě pořád hučeli: "Jak je ta dvanáctka? A co ta sedmička? Je to áčko nebo béčko?" Hádáte správně, psali jsme test. Onen spolužák - nejenže mi ani nepoděkoval za pomoc, páč on nevěděl ani hovno, ale nakonec se rozhodl mě seřvat za to, že jsem mu neradila, přičemž se jaksi zapomněl zmínit o tom, že jsem mu ten svůj papír prakticky cpala pod čumák. Neumí číst, debil. (Ale pak se mu rozbila židle a já se málem udusila smíchy.) Já mu radila i při matice. Ehm. A asi špatně.
Při mém doporučení: "Nespolíhejte na mě, svině!" se ale nic nestalo, jen mi byl věnován dlouhý pohled od učitelky, která nás zřejmě naschvál nechala opisovat, jelikož další polužák se mě - kdo ví proč, asi jsem vypadala inteligentně (ha, ha, ha) - ptal přes půlku třídy:
"Jak je ten nápěvek v sedmičce?!"
"Cožé?"
"Jak je ten nápěvek v sedmičce?!?" Učitelka jej slyšela, pochopitelně, tudíž mi nebylo umožněno radit.

Židle na hlavě

14. října 2011 v 21:29 | Chii - chan |  Deník
Před chvilkou mi došlo, že si celej večer zpívám: "Hodně štěstí, zdravííí!" No paráda.
Každopádně by stál za zmínku jeden detail. Dnes se mě pokusilo zabít pár učitelů.

Atentát na mou maličkost

10. října 2011 v 17:22 | Chii - chan |  Deník
Nemůžu popřít, že jsem to čekala. Ano, zrovna tohle: Dnes na mě byl spáchán atentát. (Zcela vážná tvář.)
Ať už ho podplatil kdokoliv (jo, myslím vás!), nepovedlo se vám to.
A když už mě chcete mocí mermo zabít, vyřiďte si to přece sami a neřešte to tím, že pošlete sedmáka, aby mě ve škole na chodbě skalpoval. To je ubohá smrt a já chci důstojnější. Tse, tse.

"Prší prší, jen se leje..."

9. října 2011 v 14:44 | Chii - chan |  Deník
Celej den prší. Ne, že by mi to vadilo, spíše jde o to, že moje matka mě do toho lijáku zcela bez emocí vyhnala. Když jsem pak přišla k ní do kuchyně zabalená do dvou mikin a zimní bundy, zaječela jsem na celej barák:
"Zmoknu a umřu!" Máti se na mě jen konejšivě podívala se slovy:
"Ale nezmokneš." Zvláštní, že to umírání mi nevyvrátila...

Noční budíček

7. října 2011 v 14:43 | Chii - chan |  Deník
Předevčírem jsem zažila něco nepatrného a přesto neskutečně nepříjemného, když mě v jedenáct v noci vzbudil mobil. To by nebyla tak hrozné až na detail, že mi volalo neznámé číslo a já měla telefon asi deset centimetrů od hlavy. Jak byste se tvářili vy, kdyby vás z takové blízkosti probudil metal?
Zvedla jsem mobil a zcela nekrytě do něj zařvala: "CO JE?"?!?" Nato mi hlas v mobilu neodpověděl, jen začal mlít pantem, sotva se nadechl.