Co je to za stupidní zvyk, chtít po mně něco asi dvě vteřiny po tom, co si sednu nebo lehnu? Například po dnešním celém dni, kdy jsem neměla ani hodinu na vydechnutí a musela jsem pořád někde být - většinou na druhé straně města, jsem si s dovolením asi před půlhodinou sedla k počítači, který byl hezky čerstvě zapnutý. Na stole byl čaj, v obýváku hrála televize, na níž hleděl bratr a já si sedla do toho bezvadného křesla. A sotva jsem si otevřela složku s mým jménem, uslyšela jsem prásknutí dveří s otcovými slovy:

"To nádobí!!!"

Máti napekla linecké, bratr měl ve středu 19. narozeniny, otec prodal Toyotu Avensis, druhý bratr se ještě neozval, babička mi šlohla fotky, na kterých jsem s kamarádkama (bez mého vědomí!) a já jsem opět napůl onemocněla.

Máti: Že je květen.

Bratr 19: Že má 19 roků.

Bratr 21: Že v pralese není signál.

Otec: Že nemáme prachy.

Babička: Že životně nutně potřebuje moji fotku.

Já: Že zase umírám.

Lidé okolo mě od mé maličkosti vyžadují pořád nějakou pozornost. Vážně už je problém mě nechat kolem jejich důležitých osobností prostě a jednoduše projít?

Nedávno to byl den, kdy jsem šla na autobus, abych jela na tzv. "zábavu" (kde nebylo zábavného nic) s Bony do jiného "města". (Tedy stejné díry.) Když už jsem byla nedaleko autobusáku, spatřila jsem naproti sebe ženskou s kočárkem a malou holku. (Dceru?)

Je mi nějak podivně. Možná to bude tím ještě podivnějším filmem nebo únavou. Nebo mě nakazil bratr. Nevím.

Abych se vrátila zpátky k tomu filmu, Rychle a zběsile, varuju vás - jestli jste to ještě neviděli, tak to ani vidět nechtějte. Pokud je pro vás pastva pro oči polonahé holky u strašných "aut", zkuste to, ale pak mi neříkejte, že jsem vás nevarovala.

Už osmý článek skončil v rozepsaných. Od soboty jsem se na blogu ani neotočila, jde to s mou spisálkovskou érou z kopce. Jako správný idiot začnu…

Pondělí - rodičové mi odjeli na Slovensko, vrátí se až v neděli. Emo Barbie a Bony po mně řvou, ať si toho užívám, že jejich rodiče jsou doma pořád a jestli vím, co to je. Jenže ne každý je tak zodpovědný jako já, totiž:

Emo Barbie by uspořádala mejdan a ožrala by se.

Bony by si jistojistě přitáhla chlapa. A kdo ví, jestli jenom jednoho.

Už jsem někdy říkala, že je všechno v prdeli? Ve škole jsem málem pošla, jelikož tam bylo horko, nuda, nuda a horko. A nuda.

V matice jsem rekordně zesrala písemku. Ale jako fakt zesrala s velkým Z, jelikož já doufala, že blbější už být nemůžu. Asi propadnu, bez prdele a naprosto vážně.

"No co se s tebou stalo?! Ty jsi byla taková tichá voda… tichá voda břehy mele… zhoršila ses."

Ta ženská už byla dvakrát v důchodě. Proč máme ve škole mumie?

Začnu od konce vyučování, kdy jsem šla dlouhou ulicí domů. V míru a klidu jsem si popíjela hanáckou kyselku, když se ozval jakýsi nelidský křik.

To dítě se střemhlav rozběhlo k brance a já už zpomalovala, abych celý útok na mou nevinnou osobu viděla z dobrého neplaceného místa, jenže k mé smůle děcko vyskočilo na onu branku a začalo se po mně sápat s křikem: "Ahóóóój!" Na hru jsem přistoupila až příliš ochotně a stejně pisklavě jsem na ni vyjekla: "Naždááár!" Dítě z toho bylo natolik mimo, že z té branky málem spadlo. Málem…

Vážně mám pocit, že se mně snaží zabít víc a víc lidí, a to nepočítám svou maličkost a své vlastní orgány, klouby a myšlenky. Má známá a vyhlášená šikovnost se nepočítá.

Babča: "… a Janička víno nemůže, není jí osmnáct." Zatvářila jsem se jako svatá.

Matka: "Janička víno může."

Chii: "No matko, ty mě necháš pít víno?" pohoršeně zařvu na svého rodiče.

Matka: "Doma chlastáš pořád, tak co se děláš!"

Chii: "Ehm…" Práskla mě moje vlastní matka své vlastní matce.

Ten den jsem zjistila, že byla moje drahá nevinná babička za svého mládí rebelka, která jezdila nametená na pinckovi, (Čti: ožralá na mopedu) dávala si závody se strojvedoucím, ukecávala policajty a neplatila pokuty. A pak, po kom to všechno mám, tyhle nápady jako třeba ježdění v nákupním vozíku nebo chůze po celý den jenom pozpátku.

Ranní ptáče dál doskáče. Nebo chcípne. Je 7:20 a jsem u počítače. Připadám si jako idiot. Normálně bych spala, včera jsem si lehla přesně 00:00. Mám tady vedle klávesnice (hodně blbej nápad) položenou misku s Chocapicem a mlékem a šílím z toho, že zatímco píšu, rozmáčí se to. (Už je to rozmočený.)

Dneska je to 22 let. 22 let přesně. Ode dne, kdy si mí drazí rodičové řekli ano.

V chemii nastalo drama, a to v podobě spolužáka T., dotazujícího se na velikosti našich triček, protože jakožto devátá třída bychom si pochopitelně přáli třídní trička. Bony tam začal zmatkovat se slovy: "Jaký mám číslo? Já nevím!" Zatímco já jsem se málem uškrtila, když jsem pohlédla na cedulku na svém červeném tričku. Pak jsem T. oznámila, že mám na sobě eMko, což nechápu, jelikož je to na mou neštíhlou maličkost poměrně malé písmeno.